Zlepšování se je náročné umění
    Všechny činnosti, do kterých se během našeho života pustíme, začínají stádiem učení, během kterého vždy zaznamenáváme výrazné pokroky. Skutečnost, že vývoj každého jednotlivce je velmi rychlý právě na počátku jeho existence, se tak jakoby odráží i v ostatních oblastech, kterým se potom věnuje.

    Stejně tak ve světě volného létání, obzvláště pak během prvních let, zaznamenáváme po překonání fáze jistě nerozhodnosti nejvýznamnější pokroky. Zjednodušeně řečeno to znamená, že v tom okamžiku jsme schopni rychleji dosáhnout podobné úrovně, jakou mají ostatní piloti, se kterými společně prožíváme stejné zážitky. Proto je v tomto období důležité zůstat v kontaktu s prostředím, které je co možná nejlépe připraveno a ve kterém jsou všechny součásti skupiny zapojeny.

    Samozřejmě nechci tvrdit, že by se nováček, jakmile přijde do přímého kontaktu se závodním světem, měl nepochybně stát mistrem světa. Velký rozdíl ve zkušenostech by byl pro začátečníka nepřekonatelný. Ale je nezbytné zapojit se přímo do rozhodování a nezkamenět v navyklých letových zkušenostech. Dlouhé roky létání na tom samém místě a se stejnými přáteli nepomáhá rozvíjet vlastní schopnosti a bezpochyby omezuje nejvyšší dosažitelnou úroveň.

    Ze spousty možných je bezpochyby Guido Gherman (Mistr světa v závěsném létání v Austrálii 1998 ve věku 23 let) jedním z nejlepších příkladů pilota, který se vyvíjel velice rychle a dosáhl nejvyšší úrovně velmi brzy. V jeho případě hrál talent základní roli. Nutno však připomenout, že Guido se narodil v leteckém světě (i když se jednalo o vrtulníky a letadla). Jakmile začal závodit na závěsných kluzácích, byl velice rychle uveden na pole mezinárodních soutěží jiným pilotem, který nepotřebuje příliš představovat - byl jím Gerard Thevenot (velký šéf firmy "La Mouette").

    Spousta jiných špičkových a nezávislých pilotů prodělala jinou cestu vývoje, ale nepochybně právě konfrontace s ostatními piloty během závodů hrála také velice významnou roli v jejich letecké kariéře.

    Pro ty, kteří už dávno nejsou na počátku svojí kariéry, je postupné zlepšování se mnohem obtížnější. Navzdory intenzívnímu létání se někdy zdá, že už nejsme schopni učinit nějaký výraznější pokrok.

    Často je příčinou tohoto omezení vědomá či nevědomá neochota k učení. Čím více létáme, tím jsme si jistější, ale tím také ztrácíme schopnost pozorovat, objevovat a tak se nenaučíme to, co ještě neumíme. Naše znalost určitých letových terénů nás přivádí k zanedbávání jedné složky, kterou považuju za jednu ze základních v tomto sportu - vůle k bádání. Průzkum nových tras, uvažování o nich a plánování letu s opatrným zvažováním možných rizik vždy přináší velkou spokojenost a dává možnost vždycky se přiučit něčemu navíc.

    Porovnávání a zkoumání nabízejí tu nejlepší možnost, jak se ve světě volného létání zlepšovat a soutěže jsou pak tím nejlepším prubířským kamenem. Ponecháme-li stranou přehnanou agresivitu, která dělá létání ve skupině mnohem méně zábavným, nesmíme si zapomenout vzít pod křídlo bojovného ducha a odhodlání.

    Když budete objevovat nové lety a naučíte se s jistotou pohybovat v neznámých oblastech, pak už se nikomu nepodaří přerušit vaši závodní činnost a přinutit vás k návratu do vašeho navyklého letového terénu. Někdy je možné uletět tucet kilometrů jen proto, aby se člověk pokusil prozkoumat novou trasu s tím, co se právě naučil nebo aby totéž vyzkoušel v méně zajímavých dnech.