Pohoří Sierra Nevady leží na jihu Iberského poloostrova španělské Andalusie. Po nekonečně dlouhé cestě jsme do dějiště Mistrovství světa dorazili v den registrace, tedy 15.6. Po následující dva dny byly organizovány tréninkové tratě v délce kolem 50km. Počasí bylo vcelku dobré, i když po loňských zkušenostech ze zdejšího Světového poháru jsme očekávali mnohem lepší.

    Pro první soutěžní den byla postavena trať o celkové délce 78.1km. Z našich do cíle doletěl pouze Varváro a 5 minut před uzavřením pásky i já. Ale při kontrole mého GPS se zjistilo, že zcela chybí jakýkoliv záznam letu, takže jsem dostal 52 bodů za to, že jsem vůbec letěl.

    Trať druhé disciplíny byla postavena dosti nešťastně, a to tak, že u předposledního OB přistálo 75% pilotů včetně většiny českých reprezentantů. Do cíle doletěli pouze tři ze stopadesáti pilotů!

    Další disciplínou, nejdelší z celého šampionátu a zřejmě i nejkvalitnější, byla trať měřící 123km s cílem na pláži u moře. Nejprve se letěl za velmi dobrého počasí takový FAI padesátikilometrový trojúhelník na horách, kdy šlo o překonání rychlostního rekordu na této trati a pak už směr pobřeží Středozemního moře. K závěrečnému 37km dlouhému dokluzu jsem se vydal jako první a z výšky přes 4000 metrů jsem to neviděl jako problém. Vybral jsem si však tu nejhorší možnou stopu, a tak jsem zkrátka nedoletěl. Nebyl jsem však sám, z první skupiny nedoletěl do cíle nikdo. Až teprve těm dalším pilotům, kteří viděli, kudy rozhodně nemají letět, se dokluz povedl. Cíle dosáhlo jen patnáct pilotů. Nejlépe z našich si vedl Tomáš. Varváro utrhl speed a bez něj se to prostě nedalo.

    V pořadí čtvrtou soutěžní úlohou byl let k 70 kilometrů vzdálenému cíli. Dostupy byly kolem 4700, a tak si krátce po startu vytvořila většina pilotů dobrou pozici před otevřením vzdušného startu. Trať pak pokračovala k severovýchodu po hlavním hřebenu. Na konci hřebenu bylo nutné nabrat co největší výšku, protože pak nás čekal dlouhý přeskok přes široké údolí, ve kterém foukal silný údolní vítr proti směru letu. Kdo se propadl níže, velmi brzy pocítil tento protivítr a na přistání dokonce couval. Do cíle dorazila jen jedna pětadvacetičlenná skupina, která se deset kilometrů před cílem zvedla asi z padesáti výškových metrů do více jak tří tisíců. Z našich v této skupině byl jen Varváro.

    Pátou disciplínou byl opět let na cíl bez otočných bodů, tentokrát přímo na sever, o celkové délce 91.6km. V počáteční slabé termice měli mnozí problém nastoupat potřebnou výšku, postupně se však termika zlepšovala a končila zhruba ve výšce 4000 metrů. Po prvních desítkách kilometrů přišel přechod do rovin. Tam měla termika nižší aktivitu než na horách a i dostupy byly o 500 metrů nižší. Při zemi foukal opět protivítr, a tak bylo nezbytné dotáčet bezoblačnou termiku co nejvýše. K závěrečnému, zhruba dvacetikilometrovému dokluzu se postupně v několika skupinách vydala více než stovka pilotů. Ne každému se však závěr povedl. Do cíle dorazilo kolem 80 pilotů včetně Varvára na výborné 20. pozici a za ním i Tomáš. Radarovi, Petře i mně chybělo do cíle pár kilometrů.

    Jen 47 kilometrů měřila šestá disciplína, vedoucí přes několik blízkých otočných bodů. Zajímavostí této tratě byl závěrečný devítikilometrový dokluz proti velmi silnému větru. Před doletem na pásku bylo nutné přeskočit poměrně nevýrazný, asi 200m vysoký hřebínek, který však několika pilotům způsobil mnoho problémů. Snažili se za každou cenu dostat do cíle a tak letěli téměř na doraz. No a jak to asi mohlo dopadnout, když na plném speedu letíte vstříc rotoru? Pohled shora na spodní potahy padáků byl dosti častý, naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Do cíle dorazili skoro všichni naši piloti včetně stále se zlepšující Petry. Po tomto kole byl po skvělých výkonech Mirek Varvařovský už na sedmnáctém místě!