Ráno v údolích místy mlhy nebo nízká oblačnost, po jejich rozplynutí jasno až polojasno, vítr zpočátku jen slabý proměnlivý se bude měnit na jižní až jihozápadní a bude zesilovat na 3 až 7 m/s. Tak to je ta správná předpověď počasí, na kterou jsme čekali. Je pondělí 1. listopadu 1999 a začíná nádherný podzimní den. Beru do ruky mobil a posílám svému kamarádovi Kamilovi textovku: "Připrav krosnu, padák a auto, ve 13 hod. jsem u tebe, jdeme na přelet". Dosud jsem lítal s motorovou krosnou skoro vždycky sám, ale v létě jsem se seznámil s Kamilem, kterému motorový paragliding taky učaroval, a tak jsem se těšil, že konečně poletíme na přelet ve dvou.

    Na dopoledne jsem byl domluvený s dalším kamarádem Michalem, že mu pomůžu se stěhováním nábytku na jeho chatu v Beskydech.




    Ale už když jsme tam přijeli, foukalo kolem pěti metrů, a tak jsem začal mít trochu obavy, že než dostěhujeme, bude už vítr tak silný, že nebudeme moci vzlétnout. A tak jsme trochu pohnuli a ke Kamilovi jsme dorazili už cosi po dvanácté hodině. Kamil byl trochu zaskočen naším brzkým příjezdem. Chvíli pobíhal mezi autem, domem a obchodem, kde měl odpoledne prodávat a cosi vyřizoval. Nakonec se mu podařilo přesvědčit bráchu, aby to vzal v obchodě za něj a mohli jsme vyrazit. Naházeli jsme do auta padáky, krosny, kanystry s benzínem, přilby, vária, mapy, foťáky, no zkrátka všechny ty blbosti co jsou třeba k lítání a vyrazili jsme.

    Michala se mi dokonce podařilo ukecat, aby jel s náma, a tak jsme nemuseli shánět řidiče. Teprve cestou jsme začali vymýšlet trasu. Bylo nám celkem jasné, že jestli chceme v tomhle větru někam doletět, musíme letět jedině s větrem v zádech. Vybrali jsme proto trasu z Bělotína přes Odry, Vítkov a Podhradí do Hradce nad Moravicí a jako přistávačku jsme zvolili malé letiště mezi Chvalíkovicema a Opavou, kam jinak jezdíme lítat s motorovým padákem a s navijákem. Chtěli jsme se podívat, jak vypadají z vrchu místa, kde jsme v mládí jezdili tábořit a taky řeka Moravice, kterou občas sjíždíme na kánoích. Naplánovali jsme si to přes hrad Vikštejn a zámek v Hradci nad Moravicí, ať je na co koukat. Druhý důvod proč zrovna tudy, byl vyhnutí se vzdušnému prostoru CTR- Mošnov a LKR-Libavá. Dorazili jsme do Bělotína, odbočili na první křižovatce někam pryč za vesnici a tam jsme zastavili u hromady hnoje na prvním poli, které bylo alespoň trochu porostlé nějakou trávou. Vystoupili jsme z auta. Foukaly jenom dva až tři metry. Byla to ta nejlepší síla větru, jaká může pro motorového paraglidistu být. Ani moc, ani málo.



    Začali jsme se rychle připravovat k letu.



    Natankovali jsme do plna, seřídili a zahřáli jsme motory, roztáhli padáky, oblíkli kombinézy, dali krosny na záda, ještě připnout padáky a konečně jsme stáli oba dva připraveni k letu.

    Je patnáct hodin. Nejvyšší čas startovat, pokud chceme doletět ještě za světla. Kamil jde první. Zvedá padák nad hlavu, teď přibrzdit, otočit se, přidat plyn, pár kroků a už nabírá výšku a přelítává silnici a řadu stromů.



    Já jdu hned po něm. Chvíli nad polem kroužíme pro naše známé, kteří se přijeli podívat, jakže ty naše létající stroje vypadají v akci.



    Času ani benzínu ale není nazbyt, a tak po pár minutách letu a nabírání asi 150 metrů výšky vyrážíme na trasu.



    Naše motory, které teď jen udržují rovný let, si spokojeně vrčí ani ne na půl plynu a padáky s větrem v zádech uhánějí do Oder docela svižně.



    Sotva jsem stačil udělat tři fotky vedle mě letícího Kamila a už jsme skoro v Odrách. Tady teď, abychom se vyhnuli CTR-ku Mošnov, musíme nabrat výšku, odbočit doleva nad kopce a pokračovat směrem k Vítkovu. Dáváme plný plyn, zatáčíme a stoupáme pomalu nad kopec.



    Co se to ale děje?! Chceme letět doleva na Vítkov a k tomu, abychom udrželi tento směr, musíme mít padáky natočené proti větru a couvat dozadu doprava. Vítr tady v této výšce (asi 400 metrů nad místem startu) je poněkud silnější, než jsme předpokládali. Začíná to být velmi zajímavé. Tímto zvláštním způsobem letu se naše cestovní rychlost značně snížila. Ještě že ve Vítkově se naše naplánovaná trasa opět stáčí do směru větru. Myslím, že letět přímo, tak za chvíli přistáváme u Opavy. Kousek před Jakubčovicema se pod náma objevily rozlehlé lesy. Kdybychom je chtěli přeletět v bezpečné výšce, museli bychom ještě hodně nastoupat. Vítr však s každým metrem výšky stále zesiloval, a tak jsme přeletěli nad Jakubčovickým lomem na druhou stranu údolí, kde byly louky a pole. Tady jsme chytli asi poslední letošní stoupák, skoro 2 metry za vteřinu. Vlastně jsem ho chytnul jen já. Kamil vletěl do klesáku, který zřejmě s tímto stoupákem sousedil a během chvilky byl mezi námi velký výškový rozdíl. A tak jsem ubral plyn, Kamil přidal a za chvíli jsme zase letěli vedle sebe. Směr letu jsme pomalu začali srovnávat se směrem větru a za chvíli jsme byli nad Vítkovem.