Austrálie je vskutku pro Středoevropana kusem exotiky. Než jsem se sám před lety v touze po svobodě létat a zpívat "jak mi zobák narost" vydal na cestu k protinožcům, nastudoval jsem o tom kontinentu vše, co bylo tenkrát dostupné. Na samém počátku byl australský hang-gliding pionýr nebožtík Steve Coham a jeho video snímek o "létání" (tenkrát ještě v uvozovkách) na Standardech na pískových dunách. Snímek, který se podivným nedopatřením dostal v 70. letech na obrazovky České televize. A na konci byl těžký propadák, propadl jsem lásce k Austrálii. Zamiloval jsem se do té purity. Do té mohutnosti. Do těch barev. Do té odlehlosti. Do té volnosti. Do těch tvarů. Do té příležitosti. Do toho tajemna a spirituality. Do těch stoupáků!! Trochu nejistý, ale připraven vypořádat se i se žhavým australským sluncem, vystoupil jsem pak jednoho dne z letadla v Sydney. A brzy se mne trpce dotkla i ta exotika, kterou jsem nevyčetl z žádné knihy, filmu či vyprávění.

    Pravda, co se týče přírodní purity Austrálie, je skutečně kombinací nejexotičtějších extrémů. Extrémní horko, extrémní zima, extrémní sucho, extrémní deště a záplavy, extrémní požáry, extrémní jednotvárnost i extrémní rozmanitost. Najdeš tady příklad všeho - většího bratra Beskyd stejně jako Malé Fatry, Prachovských skal i Polabské nížiny, ostravského kouře i Českého ráje, jihomoravského vinohradu i Boubínského pralesa, severočeských uhelných kráterů i krkonošských sjezdovek. Je tu alpské lyžování i tropický prales, písečné pouště i rašelinové bažiny. Suchá solná jezera i podzemní řeky. Oceány a ostrovy. Toto vše je navíc servírovano v poněkud neevropských dávkách. Musíš být připraven na to, že i když strávíš za volantem celý den, můžeš se přitom koukat po celou dobu na stále stejný, zdánlivě jednotvárný výjev. A nezavadit cestou o člověka. Extrémní vzdálenosti, extrémní velikosti a extrémní porce. To vše by se dalo očekávat a nazvat to exotikou pozitivní. Tato exotika nebyla pro mne tedy úplným překvapením.

    Co jsem však v Austrálii ani ve snu nečekal, na co jsem nebyl vůbec připraven a co na mne zapůsobilo rozhodně nejsilněji že všech extrémů, je extrém společenský. Snad proto, že jsem si zvykl žít v extrémním prostředí, použiju v další úvaze možná trochu všelijakých extrémních slov, obratů a přirovnání. A dovolávám se proto vaší velkorysé tolerantnosti.

    Dnešní společnost australská je společností bolavě socialistickou, naivně omámenou sama sebou a manipulovanou relativně malou skupinou politických extrémistů. Společností mnoha pozitivních, ale také s řadou negativních vlivů na utváření charakteru jednotlivého člena společnosti. Někdy natolik negativních, že mi přivolávají vzpomínky na socialistické Československo a efekt intenzivního vymývání mozků těch poddajnějších či důvěřivějších. Austrálie je dnes, myslím, skutečně veskrze exotickou zemí.

    Až s jistým časovým odstupem jsem došel k poznání, co vězelo za rozpaky australských imigračních úřadů akceptovat žádosti nás, tehdy několika utečenců zpoza železné opony, o vystěhování do Austrálie. Australané nebyli tenkrát ani zdaleka tak přívětiví jako úředníci kanadských či JAR imigračních úřadů.