Klesání v horách bylo nejnebezpečnějším okamžikem mého letu. Znovu jsem se ocitl příliš nízko uprostřed náhorní plošiny v členité oblasti a dobře vím, že skok do rovin hned za horským masívem bez natočení výšky je sebevražedný. Ale neměl jsem na výběr. V takových okamžicích nebezpečí a napětí myslívám na slovo pokora. Tím nemyslím chování vůči ostatním, ale chování během letu. Je zbytečné být pokorný vůči ostatním, když nejsme pokorní sami k sobě ve chvílích, kdy se vrháme do zbytečných rizik za hranicemi našich možností. Snažím se na to myslet při každém startu a v každé nebezpečné situaci, se kterou se během letu setkám. Je k ničemu uvědomovat si nebezpečí, když člověku chybí sebekázeň, díky které by se takovému nebezpečí nevystavoval.

    Podíval jsem se vlevo a asi 200 metrů vedle sebe uviděl prachového čertíka. Před chvílí jsem se pokušel spojit se svým doprovodem, ale baterie ve vysílačce byla vybitá. Moje situace nebyla příliš bezpečná. Pomyslel jsem si - buď pokorný. Rozhodl jsem se posečkat ještě několik vteřin v klesáku. Správné rozhodnutí. Už jsem v 50 metrech nad zemí téměř přistával na plošině, ale dokázal jsem to. Stoupák mě začal znovu zvedat. V 10:30 jsem dotočil základnu ve výšce 1800 metrů nad zemí.

    Od 10:00 jsem Diocléciovi nepodal žádnou zprávu o svojí pozici. To je velká chyba při dlouhých přeletech, obzvlášť v nejvyprahlejší oblasti brazilského severovýchodu. Pak jsem si ale vzpomněl na druhou baterii v batůžku, uloženém vzadu v postroji. Už jsem v podobných situacích měl vyzkoušeno pustit řidičky a sahat dozadu do postroje. Teď jsem letěl už hodinu na závodním vrchlíku nad vyprahlou "sertärio" bez spojení se svým doprovodem.

    Následující okamžiky byly napínavé. Musel jsem se rozepnout a současně ovládat vrchlík. Procedura vytažení čehokoliv z postroje je velice nebezpečná, protože si musíte odepnout popruhy, přetočit tělo dozadu a přitom nic neupustit. Po deseti minutách napětí jsem měl konečně baterii v ruce. Byla to slavnostní chvilka, když jsem znovu zapnul ramenní popruhy a konečně vysílačkou ohlásil, že jsem několik kilometrů od města Novas Russas, hlavního cíle dnešního dne. Kouknul jsem na hodinky. Dioclécio hlásil, že můj rychlostní průměr je skvělý a i kdyby podmínky už nebyly tak dobré, v obvykle nejrychlejším úseku trasy za plošinou Poranga by se průměr mohl ještě zlepšit. Tak jsem se rozhodl pokračovat dál.

    Na úseku k náhorní plošině Poranga se mi podařilo překonat svůj rychlostní rekord a dorazil jsem tam hodinu po poledni. Bylo úžasné dosáhnout 200. kilometru trasy ve 13:00. Vždyť jsem měl před sebou ještě možnost pěti hodin letu. Byl jsem nad plošinou Poranga a rozhodl se, že tento den udělám alespoň 300 kilometrů. Pro jistotu jsem ale raději zpomalil, protože na úseku k Pedro II (270. kilometr) nebyly podmínky příliš dobré. Málo mraků a velké, bezoblačné díry. Poté, co byl můj šachový král téměř 5 hodin hry sám, se základny zvedly až na 2500 metrů. Teď už jsem hrál s mnohem více figurami a po počátečním letu v psích výškách moje jistota vzrostla.

    Přiletěl jsem nalevo od Pedro II kolem 15:30 a ptal se Dioclécia: "Dáme to dnes, Dio?" Jeho odpověď byla povzbudivá. Diocléciova podpora hrála velice důležitou roli i při mých dalších rozhodnutích. Začal jsem ale tak toužit po překonání rekordu, že jsem málem přistál na 315. kilometru blízko Piri Piri. Snažil jsem se dlouhým přeskokem dostat blíž k městu a vyklesal jsem tak nízko, že chybělo jen málo a byl bych na zemi. Během pěti minut jsem přišel o všechny svoje šachové figury a zase mi zůstal jenom osamocený král na pokraji matu.

    V té chvíli jsem si vybavil všechny trable prvních hodin letu a rozhodl se, že tady můj let nemůže skončit. Přeskočil jsem jezero těsně před Piri Piri a vyklesal na 300 metrů. I když země byla blízko, hlavu jsem už měl v Barrasu (370. kilometr a můj předchozí osobní rekord). Musel jsem soustředit veškerou pozornost na tuhle složitou fázi letu, což bylo po 9 hodinách ve vzduchu velice obtížné. Místo abych to vzdal, rozhodl jsem se bojovat a hledat stoupání. Po 20 minutách neúspěšných pokusů jsem se konečně zvedl v místě, kde jsem chtěl před půlhodinou přistát. Výška základny 3000 metrů a moje dáma opět vstoupila do hry.

    Aniž bych ztrácel čas, začal jsem si vybavovat závěrečnou fázi mého 370 kilometrů dlouhého letu na loňském závodě XCeara 2006. Tehdy jsem poslední stoupák taky vytočil nad Piri Piri a odtud doklouzal až blízko k městu Barras. V tu chvíli mi bylo jasné, že mám poslední šanci konečně matovat. Po celodenním trápení a nechávání mého krále samotného je na čase vrhnout nějaké figury do hry, abych ošálil svého nepřítele (čas) a vyhrál partii.

    Dospěl jsem k obtížnému rozhodnutí opustit stoupání nad Piri Piri a nedotočit základnu. Podle několika mraků přede mnou to totiž vypadalo, že tady termická aktivita brzy skončí. Musel jsem riskovat, protože bylo bezúčelné stoupat k základně a promrhat tak poslední drahocenné minuty. Vše na jednu kartu. Teď nebo nikdy!

    Můj instinkt mě nezklamal. Našel jsem další dvoumetr v polovině cesty k Barrasu a brzy zjistil, že brazilský, jihoamerický a světový horský rekord jsou na dosah. Moje dáma vstoupila agresivně do hry a brzy dám mat svému největšímu soupeři - času. Stoupal jsem a stoupal, teď už jen pro jistotu. Přemáhala mě euforie, ale snažil jsem se ovládat. Se svým doprovodem jsem byl naposledy ve spojení u Pedro II a když jsem zjistil, že bych měl zase nahlásit svoji pozici, narazil jsem na problém. Baterie ve vysílačce byla znovu vybitá. Abych neumřel lítostí, rozhodl jsem se, že se pak zpátky vrátím jakýmkoliv způsobem - stopem, pěšky nebo třeba i na hřbetě nějakého dobytka.

    Byla teprve pátá odpolední, a tak se moje výpočty závěrečného dokluzu ukázaly jako chybné. Ještě existovala silná termická aktivita a proto taky spousta klesáků po cestě. V 17:30, kdy termika slábne, už je to úplně jinak a dají se dělat nádherné dokluzy. Můj výpočet byl ale založen na mém minulém letu k Barrasu, kdy se mi podařil téměř 40 kilometrů dlouhý závěrečný dokluz.

    Přiletěl jsem ve výšce 1500 metrů nad zemí. V tu chvíli jsem zřejmě udělal největší chybu za celý let. Vpravo od Barrasu jsem našel stoupák o rychlosti 1.5 m/s. Úplně pohlcený nadšením jsem začal stoupat. Hladový, žíznivý a vyčerpaný, bez peněz, málem pomočený a bez kontaktu s doprovodem jsem udělal to nejpitomější rozhodnutí - nafilmovat poslední okamžiky svého letu. Natáčel jsem 5 minut svého posledního stoupání tohoto dne, až jsem kvůli nedostatku pozornosti stoupák ztratil. Bezmyšlenkovitě jsem vypnul kameru a už jsem se ani nesnažil vrátit do stoupáku. Přitom stačilo nastoupat ještě 100 metrů a překonal bych vzdálenost 400 kilometrů. A pokud bych dotočil základnu, možná bych uletěl 410 kilometrů. Kdybych se tak mohl vrátit v čase ...

    V zoufalé snaze spojit se s doprovodem jsem vyměnil baterii opět za tu starou, která se vybila už u Tabosy. Měl jsem štěstí, fungovala. A Diocléciova slova byla neuvěřitelná: "Vidíme tě, blahopřejeme k rekordu, zasloužil sis to ..."

    Celkem 10 hodin a 11 minut, vzdálenost 397.7 kilometrů. Sice nízký rychlostní průměr pod 40 km/h, ale nakonec vítězství. Vždycky hledáme dokonalost. Nebyl jsem a ani nejsem dokonalý. Ale ten den jsem se dostal velice blízko.

    Děkuji Bohu, že nade mnou během letu držel ochrannou ruku a dal mi možnost podělit se o svoje zážitky s přáteli a všemi, které to zajímá.

    Poděkování zaslouží taky Marcelo Prieto a André Fleury, kteří mě naučili vše o létání v Sertäo a během SOL Northeast Expedition 2006 mě brali jako svého syna.

    Díky Diocléciovi za přátelství a povzbuzování během letu.

    Díky Ary za podporu a důvěru, že jsem se mohl stát členem týmu SOL.

    A závěrem díky mému bratranci Rodrigo Monteirovi, který mě naučil létat a vždycky mě podporoval v tomto nádherném sportovním odvětví.

    Dnes, 17.10., mám narozeniny a tohle všechno jsem si napsal na památku. Nikdy jsem o svých přeletech nepsal, a tak jsem na mnohá nebezpečí i pocity štěstí zapomněl. Tento let ale stojí za to, aby se na něj nezapomnělo.