Jak jsme si letos vlastně zalítali? Dalo by se to shrnout do několika málo slov - za moc to nestálo. Po loňském dobrém roce nás letos počasí dvakrát nepotěšilo, protože ač bylo z pohledu "turisty" poměrně pěkně, termika moc netermila. Je to vidět i na předběžných výsledcích Českého poháru 99, kdy v kategorii profi má první umístěný něo málo přes 140 bodů. Pro srovnání, můj loňský bodový zisk byl kolem 170 bodů a to jsem skončil tuším devátý.

    Letošní leden byl bezvýrazný, ostatně jako každé zimní období. Od půlky byl ale dost teplý, což se přisuzuje povětrnostnímu fenoménu El Niňo. V druhém únorovém týdnu odjel Malin do alpského Hinterstoderu, ale tamní počasí si moc nechválil. Až na prodloužený víkend 13.2.-15.2. nás tam přijela větší skupina, počasí zrovna dobře vyšlo a lítali jsme celou dobu. Dokonce byla nejlepší termika, jakou jsme tam kdy zažili. V sobotu toho víkendu jsme točili stoupáky až 900 metrů nad start. Malin vozil na tandemu, získal nového kamaráda z řad místních lítačů, zjevně nezkušeného, kterému přeběhnul přes padák při startu a roztrhnul ho. Můj tandem zrovna používal kdesi v Karlových Varech zloděj Lněnička, to jsem ještě netušil, že peníze za padák nedostanu a samotný tandem se mi vrátí v poničeném stavu bez jakéhokoliv vysvětlení. Do Hintru jsem také přivezl první časopísek - jen se po něm zaprášilo! V neděli jsme odjeli domů, Malin zůstával ještě týden. Počasí sice lítání většinou přálo, ale už to nebylo takové, jako o víkendu. Březen byl předjarní, rozfoukaný a chladný. Malin se věnoval záletům gráďoušských paďourů, což je nuda, jinak na přelety jsme stále vyčkávali. S Čingisem jsme si jednou vyjeli na Nižbor, ale fičel silný vítr zleva, vytoužená svahovačka z toho nebyla. Koncem března se mi ozval Michal Douša z Kladna, náš budoucí kursista, a vyjeli jsme spolu na Sýkořici. Zprvu foukal silný vítr, ten však v pozdním odpoledni zeslábl tak, že se nedalo na svahu udržet. Náš let na tandemu byl krátký, zato jsme se dole na přistávačce setkali s Martinem z Kublova, jeho otcem, Olinou, Klér a druhým Martinem - bráchou Oliny. Trochu jsem na ně prudil, jejich samoucké lítání bylo víc než dobrodružné a ještě ke všemu na Sýkořici... Později jsme se skamarádili a zejména Martin Chvojka se rychle zlepšuje, pořídil Esprit a v příští sezóně už chce připsat na svůj účet první uletěné kilometry. Ten den jsme také poznali Pepu a Katku z Vinařic. Pepa se snaží nalítat co nejvíc a jde mu to, zejména na vyhlášeném a mnoha paraglidisty vyhledávaném terénu Vinařická hora; s Katkou jsme spolu nalítali hodně na tandemu. Všichni začali jezdit na naše paraglidingové "schůze," které jsme dělali většinou ve středu.

    Víkend v půlce dubna jsme prožili na Rané, kde proběhla skvělá akce Para - Delta Shock. Tuny lidí, kravál, Rádio Most, televize, výstava, dokonce jsme i lítali. Sice pak zesílil vítr a odpoledne lítalo už jen pár magorů, nicméně večerní rocková diskotéka v Ponorce spravila náladu. Celý následující týden jsme s Malinem měli náš první letošní kurs a v něm zpočátku tři, posléze dva kursisty. Ten třetí se druhý den kursu vyjádřil, že mu chybí kondice a že pojede domů s tím, že do léta si jí dožene a pak přijede na kurs. Nevěřili jsme mu ani slovo, ale světe div se, v červenci opravdu přijel a kurs dodělal. Dost se mu to povedlo - poslední den, když jsme už s bagáží odcházeli z hotelu na parkovací plac, došel k místu, kde předtím zaparkoval auto a s údivem řekl: "Kde mám auto?!" Místo zelo výmluvnou prázdnotou, jelikož kdosi s jeho rozrachtanou starou škodovkou odjel a nenahlásil kam.

    Tak jsme málem s Malinem v dubnovém kursu hráli přesilovku. Dva zbylí kursisté si mohli vybírat z pěti Klasiků a z výborného počasí. Bydleli jsme ve Skleníku, tak jsme mohli pouhým vyhlédnutím zjistit, jaký fouká vítr a podle toho se zařídit. Krom toho jsme se cítili velice bezpečně, protože jeden z kursistů, Míra, byl zaměstnán u nějaké ochranky a podle vlastních slov hlídal peníze v bance. Chodil, lítal, jedl a spal v maskáčích vzor jehličí, obut v kanadách, výjímečně při slavnostnější příležitosti (např. chůze přes Ranou do konzumu) nazul vyleštěné vojenské hnědé polobotky. Po mém vzoru pokládal Katce Voráčkové důvěrně ruku na kolena, jelikož se stal tím letcem a letci jsou totiž děsně na ženský. Druhý kursista, Marek Čtrnáctý, jemuž jsem přezdil Ludvík, lítal dobře, rozhodl se koupit padák a vzápětí odjel asi na rok do Německa za prací. Zhatil tak naše naděje, jež jsme do něho vkládali, že se letos naučí lítat a napřesrok vytáhneme (Kladeňáci) s velkou slávou do boje na závody s mladou krví. Dobrotu svého srdce a inteligenci rozumu však Marek projevuje tím, že jakmile se objeví na domácí půdě po příletu z dalekých Němec, hned se ozve a dokonce s námi byl i na dalších dvou kursech.

    Na konci dubna proběhlo již tradiční "Rozhánění kumulů". Tento název připadal mému švagrovi nesmírně vtipný, neboť slovo kumul podle jeho mínění znamená cikán. Pravda, jsem sice árijský typ s blond vlasy a pomněnkovýma upřímnýma očima, nicméně proti cikánům jako takovým zas tak nic moc nemám a jsem mírumilovný (na rozdíl od Kulicha, který se jednou pral s parašutistickým mistrem světa Pepou Pavlatou a křičel na vystříhané bratry Kokešovy "skinheadi, pojďte sem, Pavlata je cikán!"). Ani politika mě nezajímá, takže republikáni by marně zneužívali naše plakáty leteckého dne ke své předvolební kampani. A tak se na naše tradiční vítání jara sjelo mnoho lítačů a neuvěřitelné se stalo skutkem: bylo nádherné počasí a lítalo se. Sice jsme museli odjet na Hrobce kvůli směru větru, ale i tamní slety mezi rozkvetlými planými višněmi, jarně vonící trávou, rozvíjející se květenou a hýřící zvířenou patřily k nejhezčím chvílím naší vzdušné romantiky. Později tam na nás přišel myslivec, že plašíme zvěř hlukem z nahazovaných padáků. Když chtěl mluvit s nějakým "vedoucím," ukázali všichni na mě. Nu, dobrá, sedli jsme si na mez a chvíli si povídali. Kupodivu byl ten pán velice slušný, nechal nás tam ten den dolítat, ovšem těžko se diskutuje na téma, zda jsou padáky pro zvěř hlučné či nikoliv. Sotva to mohu posoudit, žádného jelena ani koroptve jsem se nikdy neptal, jestli ho nějak ruším, ale uznávám, že myslivec tomu rozumí líp než my.

    Den před rozháněním kumulů jsme s Malinem letěli z Rané na Říp. Ulítli jsme stejnou vzdálenost, ale Malin letěl asi čtvrt hodiny za mnou a čím víc se blížil k Řípu, tím víc foukal boční protivítr, který mu nedovolil k legendární hoře známé z povinné četby Aloise Jiráska doletět. Přistál v Chodounech, na druhou stranu od Roudnice, než je Říp. Ale i já jsem dolítnul k Řípu už pod úrovní vrcholu a jen tak tak vyfotil startovací loučku na východní straně, tedy ze sektoru FAI. Obletěl jsem Říp kolem dokola a přistával na severní straně, kde se parkují auta. Probůh, co to tam je? Takové davy lidí, houpačky a kolotoče, cirkusy a lunaparky, pop mjúzik řve z tlampačů, cukrová vata a stánky... Řipská pouť! To se povedlo. Důležité je přiletět v pravý čas na pravé místo. Tu jsem spatřil mezi stromy malé doskočiště pro parašutisty. A vskutku, zdálky od Roudnice zahřměl motor statné blížící se Anduly s paragány na palubě.