Další letový den jsme sedli do mikrobusu a vyjeli na kopec. O tom, jak jsme létali, není třeba se zmiňovat. Létali jsme v 2700m n.m. a k zemi nás zahnala až bouřka. A mně se začala vracet ta radost z létání. Radost kterou čas od času pociťuje každý, kdo navštěvuje tyto stránky.





    Ti lidé na kopci jsou dobrá parta, jsou dost veselí a společenští. A v létání? Začínají a nedostatek teoretických znalostí vyvažují svou obdivuhodnou odvahou. V neděli dorazily "kamery", překvapila mne jejich profesionalita. Počasí bylo ideální, dalo se udržet ve svahovém proudění a dalo se i vytočit vysoko nad kopec. Před kamerami jsme se vyblbnuli dost, Dalibor předvedl nad startem snad celou testovací sestavu. Po přistání sklidil zasloužený potlesk. Polétali jsme pěkně a zítra se půjdeme podívat na výsledek. Účelem natáčení bylo udělat nějaký šot nebo reklamu, která by prezentovala klub Savitar. Jedinou organizaci, která spojuje tyto odvážné letce.

    Dnes jsme přejeli na jezero Issyk-kul ve výšce 1600m n.m. Jezero je krásné a hory v jeho okolí suché a kamenité.

    Z prvního letu nás již tradičně vyhnala bouřka. Já přistál pod kopcem, ale Dalibor si to namířil přes prezidentský palác na pláž. Po přistání ho okamžitě zatkli. Vyšetřování trvalo asi čtyři hodiny. Včera ještě v Biškeku jsme byli svědky průjezdu prezidenta městem. Policie zastavila veškerou dopravu, nemohli jsme stát ani u silnice. Průjezd byl velkolepý i díky střelcům v dodávkách. Můj dojem z těchto dvou zkušeností je, že se vládní úředníci bojí. Bojí se o svůj život, ale proč? Asi nemají čisté svědomí, bojí se lidí kolem sebe. Bát se lidí je trest. U někoho je to nemoc, ale u někoho to je oprávněné a těmto lidem dává život jen strach. Daliborovo vyprávění o ochrance v paláci, kterým ho v obklíčení provedli, mi připadá hrůzostrašné.

    Večer jsme trochu poseděli a mně se opět potvrdilo, že lidé jsou ve své podstatě stejní, jak deset, tak sedm tisíc kilometrů od domova. Mají stejné problémy v Ćechách, Maroku, Francii, Kyrgyzstánu. Trápí je láska, práce, peníze. Nedokážou se vyznat v druhých ani sami v sobě. Život jim přináší stále nové a neočekávané okamžiky, které někdy zvládají a někdy ne. Všichni na celém světě musí pracovat a po práci se chtějí bavit. Baví se různě a všude ta zábava naráží na lidské hranice. Hranice, které určují kam až se dá do lidské osobnosti zajít. A to místo, kde člověk řekne: "dost, dál už ne" je velice proměnlivé, případ od případu.Ten, kdo tuto hranici v lidské osobnosti pozná, je pak vítaný společník a ten kdo tuto hranici nepozná, je rýpal. Poznat tu hranici ale není vůbec lehké. Nikdo nemá na čele vytištěnou mapu. Tak je lepší tuto hranici hledat pozorně a opatrně.

    Po jezeru Issyk-kul, kde jsme byli pět dní, jsme se přesunuli zpět do Biškeku. Počasí je špatné, tak se věnujeme shánění víz a motorek.

    30.7. - už máme motorky (i přepsané). To jen díky Sašovi, dvě motorky sehnal on. Jsou relativně v dobrém stavu a jen lehce typově odlišné. Té mé klepou ventily, má vůli v kolech a moc nebrzdí. Daliborova "krasavice" moc netáhne, také moc nebrzdí a dost hučí převodovka. To vše ale odstraníme.

    V Kyrgyzstánu jsou v podstatě dvě skupiny lidí. Jedni jsou převážně Rusové - vzdělaní lidé, žijící ve městech a posmívající se skupině druhé. V té jsou převážně Kyrgyzové, většinou negramotní lidé. Nevím o nich skoro nic, jen to, že žijí v jurtách někde v horách nebo na předměstí v příšerných stavbách. My se pohybujeme v první skupině.