Kyrgyzstán jako země asi dost upadá, lidé odsud utíkají do Ruska a prodávají domy za směšné ceny. Není zde práce. Jak říká Saša, všichni chtějí peníze, ale pracovat nechce nikdo. Možná, že Kyrgyzstán bude jednou jen pro ty Kyrgyze, kteří žijí skromně v souladu s přírodou. To se mi dnes ráno potvrdilo, a to velice zvláštním způsobem. Ráno v 10:00 jsme se Sašou měli vyzvednout fotky pro naše víza. Dalibor čekal frontu před ambasádou a my jsme se Sašou čekali před podchodem, kde bylo Fotokino. Šli kolem dva chlápci v oblecích, nic zvláštního, jen se mne jeden z nich zeptal, odkud jsem. Mluvil rychle a já mu řekl, že jsem cizinec, že špatně rozumím. Dále se ptal, jestli Saša rozumí. Řekl jsem, že ano. Pak se bavili (hádali) se Sašou, nerozuměl jsem ničemu. Až asi po dvou hodinách Saša toto povyprávěl Daliborovi a já pochopil (díky překladu), že šlo o dva Kyrgyze zaštítěné nějakou stupidní extrémistickou organizací. Nelíbilo se jim, že jsme cizinci (Saša je Rus). Chtěli Kyrgyzstán jen pro Kyrgyze. Řekli, ať odejdeme ze země a že jestli nás zde ještě jednou potkají, že nás zabijí. Teď mi začal docházet celý ten rozhovor. Ti dva idioti, kteří si myslí, že spasí tuto zemi. To, že nám řekli, že nás zabijí, byla podle mého názoru jen výhrůžka. Chtěli "čistý" Kyrgyzstán a strašili.

    Šel jsem asi ve 23 hodin po ulici z internet-café a přemýšlel jsem o lidech, kteří žijí u nás a tady. Někteří jsou hodní, někteří jsou zlí, jak v Čechách, tak v Kyrgyzstánu. A i přesto, že mi někteří přátelé doma říkali, že v ruských zemích je všeobecně nebezpečno, mám tady větší pocit bezpečí, než když se projdu touto dobou v Čechách po "Rómských třídách". Ten stejný pocit jsem měl v Maroku. Když člověk na sebe neupozorňuje, nikdo si ho nevšímá. Mnoho lidí mluví o tom, jak je v takových zemích okradli, jako kdyby se to v Čechách nestávalo také. Můj pocit bezpečí je možná daný jen neznalostí. 10.srpna budem vyjíždět domů. To bude asi nejdelší a nejzajímavější etapa této cesty. Ostatně hlavně kvůli tomu jsem se této akce zúčastnil. Možná že svůj názor o bezpečí změním, ale doufám, že to nebude třeba.

    Je 6.srpna a v 18:00 se dozvídáme, že budeme mít víza už od 8.srpna. To znamená, že se stalo to, čeho jsem se obával. Na opravu motorek, nákupy a vyzvednutí víz máme jen jediný den. S Daliborem jsme sepsali, co je třeba zítra zařídit. Na jeden den je toho dost.

    7.srpna - vše se v rámci možností podařilo, motorky jsou O.K. Zítra nás ještě čeká projížďka po městě a loučení.

    Nyní jsme již třetí den na cestě, tak se pokusím dohnat psací deficit. Loučení bylo veselé, pak projížďka po městě, oběd a čau. Po Sašovi se mi bude stýskat asi nejvíc, je to fajn člověk.

    Ještě jsme u Saši přebalili, přivázali rezervní kola a vyrazili.



    Saša nás doprovodil asi 30km (za hranice do Kazachstánu). Proběhla první kontrola dokladů, to hlavně z důvodu našeho nestandardního "překročení" hranic. A začínám chápat, proč Dalibor tak nerad mluvil o místní policii. Rozloučili jsme se i se Sašou a začalo to, kvůli čemu jsem se této akce zúčastnil. Urazili jsme ještě asi 200km. První nocování ve stepi bylo bez problémů.

    Další dva dny byli dost podobné. Neustálé kontroly dokladů nás dost zdržují, ale je jich tolik, že nám začínají připadat směšné. Pas, řidičák, techničák. Odkud jedete? Z Biškeka. Kam jedete? Do Čech. Jakou máte národnost? Českou, jedeme domů. Odkud že jedete?? Z Biškeka!!! Jedete do Čech??? ("Údiv"a někdy i smích.) Co motorky? Dobrý! Tak zhruba vypadá běžná kontrola. Občas chtějí "padarok" (úplatek) za smyšlené přestupky, tak je "hbitě" odmítáme (hlavně Dalibor) s tím, že u nás jsou doklady v pořádku a že jestli je nějaký problém, půjdeme na stanici a budeme volat ambasádu. (To velice neradi slyší.) V podstatě platí známé pravidlo:

a) rusky mluvící policajt má vždy pravdu
b) pravidlo "b" není

    A nemá li pravdu (musíte to vědět naprosto jistě), můžete se hádat, ale musíte dobře znát svá práva. To že máte všechny doklady v pořádku je samozřejmost.

    Jedeme třetí den a motorky se už lámou, ale ještě v normě. Měníme lanka, čistíme karburátory, ladíme ventily. V jedné vesnici jsme požádali o pomoc místního mistra, namontovali jsme na motorku jiný karburátor a když jsme chtěli platit, tak nám řekli, že je to dárek od Kazachů a že nám přejí šťastnou cestu. Jízda maximální rychlostí 70km/h stepí je sice poněkud jednotvárná, ale člověk má mnoho času přemýšlet o životě a začne si vážit věcí téměř samozřejmých. Třeba že si má kde umýt ruce.