Jinak nám časově vše vychází dobře. Uvidíme, jak se budou lámat motorky. A ty se lámaly. Dosáhli jsme i jeden rekord - celý den jsme buď spravovali (protočenou vačku) a sháněli novou nebo jeli. A výsledek? Tím bylo celých 84km za den! Krom toho jsme se skoro poprali, když jsme pří opravě odmítli zaplatit místním opilcům několik lahví alkoholu. Kvalita silnic (pokud je tak nazveme) je velice špatná, většinou se jezdí mimo silnici po několika vyježděných cestách. To, kterou zvolit, je věčná loterie.





    Dalších několik dnů se dost slévá. Jen jeden ve mně zanechá vzpomínku na dlouhou dobu. Když Daliborova motorka ztratila dech, zastavili jsme k večeru v malé vesnici u restaurace (hlavně pro projíždějící řidiče). Výměna hlavy a doladění ventilů byla již rutina. Náhle již při odjezdu došel dech i mojí (do té doby odolnější) a prostě nejela. Když pochopíte to, že i stroj (zejména Ural) má duši, dá se vždy opravit. Dodnes nechápu, co jsem opravil, ale po "chvíli" ladění motorka znovu jela.

    Když jsme už za tmy odjížděli z toho místa, viděli jsme hořet skoro půl obzoru stepi. Najednou si člověk uvědomí svou maličkost a je rád za ten kousek toho místa na slunci, co má. Příroda opět ukázala, kdo je pán. Další zastávku máme až u Kaspického moře a pak na Kavkaze v Dombai, kde se chceme setkat s českým zájezdem, ve kterém Daliborova přítelkyně Blanka dělá průvodkyni. Ze zastávky u moře nebylo nic, motorky nás oba dost pozlobily.

    Překročení kazašsko-ruských hranic u města Kozhelevka se samozřejmě neobešlo bez potíží. Trochu nám pomohlo to, že jsme hranice, jak bylo naším zvykem, překračovali pozdě v noci. Také to, že jsme před tím poměrně hodně spravovali motorky. Dokonce i kazašský celník se nás (na světle) začal viditelně štítit. Vystoupení pokračovalo na ruské straně hranice, když Dalibor nahlásil jako obsah své sajdky heroin a já berana.


18. srpna 2001
    Setkaní s Českým zájezdem se nám podařilo. Teď jsme na Kavkaze, krásné hory a koupání.

    Ty dva dny oddechu nám udělaly dobře, pospravovali jsme motorky, vyměnily píst, snad posté opravili zapalování a hlavně si odpočinuli.

    Rusko-ukrajinská hranice u města Kerch, asi 2 hodiny ráno. Pakárna a zase pakárna. Rusové probírají každého, jako kdyby byl každý potenciální pašerák čehokoli, ale další překvapení přichází až na ukrajinských hranicích. Mužikům nestačí, že s motorkami můžeme (podle tzv. důvěry) dělat cokoli, prý musíme mít plnou moc na přejetí ukrajinských hranic. Problémy jsou od toho, aby se řešili, takže "padarok" 10USD za motocykl. Pak přišel jeden celník a patrně nepochopil rozehranou hru svých kolegů a prohlásil na adresu ostatních: "Vždyť ty jejich dokumenty jsou v pořádku, co je za problém???" To nám dodalo dost kuráže a odvahy do boje s těmi exoty. Meleme stále svou a dostáváme razítka, odmítáme dát úplatek a poslední "rusko-ruské" přiblblé hranice jsou za námi. Teď jsme na Krymu a budeme trochu oddechovat denně tak 200km. Teď nás už netlačí žádný termín tranzitního víza. Na přejezd Ukrajiny máme 30 dní. To stihneme i přetlačit. Celý Krym projíždíme již s českými vlajkami.



    Rekreační střediska jsou na světové úrovni, jen lidi jsou dost zahořklí. Trápí je politická situace a to, že Krym vydělává dost peněz, ale všechny plynou do ostatní Ukrajiny. Čeká nás ještě cesta přes Ukrajinu a Slovensko, než spatříme naše Čechy. Přes Ukrajinu chce Dalibor stopnout nějaký český kamion, naložit motorky a přejet Ukrajinu s ním. Nápad je to dobrý, ale doufám, že žádný kamion nepotkáme. Po vlastní ose budou Karpaty určitě zajímavější. Počasí je dobré a motorky jedou zatím dobře, nechci to zakřiknout.

    Přejezd Ukrajiny je zatím bez problémů až na podpálené ventily na mé motorce. Závadu zjišťujeme asi v 23:00 před kioskem, kam jsme zajeli kvůli světlu. Majitel kiosku nám nabízí pomoc a odjíždím s ním za jeho známým, šikovným automechanikem, kde asi do jedné hodiny ranní zabrušujeme ventily. Po práci mne ještě pozvali domů, kde jsme pojedli a popovídali o životě u nich a u nás. Překvapila mě jejich ochota a pohostinnost. Nechtěli nic, vzali si jen naše adresy a ujeli. Asi ve dvě hodiny odjíždíme konečně spát a ráno překročíme hranice do Slovenska. Ještě nás "trochu" zdržel problém s Daliborovou zaseklou motorkou. Na parkovišti jsme rozebrali obě hlavy, válce, rozvodová kola a rozpůlili převodovku, než jsme zjistili, že onen "zásek" byl vyšroubovaný šroubek na setrvačníku. Závadu jme nakonec našli a přeci chybami se člověk učí!

    Už jsme skoro doma! Tak alespoň na nás působí Slovensko, ještě jedna noc a jsme u Dalibora doma. Další den (bez oprav) jsme dorazili do Frýdku a Dalibor je doma. Zůstávám ještě jeden den. Večer, pochopitelně u piva, se dozvídáme špatnou zprávu o tom, že se Saša vysekal. Létal za silného větru, když přicházela fronta. Odepnul si ještě pěnový i vzduchový chránič páteře, výsledkem je zlomenina pravého zápěstí, vrtulová zlomenina levé ruky, zlomená pravá noha a kompresní zlomenina obratle. Mícha je díky Bohu nebo díky Aláhovi nepoškozená.