Někdy v listopadu roku 1999 se české firmě Sky Paragliders ozval pomocí e-mailu člověk, žijící devět nebo deset let v Thajsku. Původem Němec, milující dobrodružství a přírodu. Jmenuje se Uwe Bellmann, je mu mezi čtyřicítkou a padesátkou a živí se obchodem s kávou a jejím pražením. Jeho dům stojí v Chiang Mai, druhém největším thajském městě, ležícím v severní části tohoto království, asi 500km severně od hlavního města Bangkoku. V jeho e-mailové zprávě bylo psáno, že by se rád poznal s nějakým českým pilotem, kterého by pozval do Thajska, aby mu pomohl s prohledáním vhodných terénů k létání, aby jej jako úplného začátečníka trochu proškolil a naučil ho správně hodnotit situaci přímo v místě. V Thajsku sice paragliding není úplně neznámý, ale nejspíš se mu věnuje velmi málo bohatších lidí, a to ještě spíše v jižní části země v kopcích u mořského pobřeží. Zde, na severu, v hlubokém vnitrozemí, se několik pilotů věnuje prakticky výhradně létání s motorovou krosnou. Klasické létání v kopcích, neřkuli dokonce cross-country, to tady neznají. Nevím, jakým řízením osudu se stalo, že si ve Sky Paragliders vzpomněli právě na mě. "Máme pro tebe malé překvapení," telefonovala mi jejich dobrá duše Marcela a jeden z majitelů firmy a dvojnásobný mistr ČR v paraglidingu Milan Michna mi to potvrdil. "Pošleme tam tebe!".

    Překvapení spočívalo v tom, že Uwe plně hradil cestu a pobyt. To byla teda bomba!! V prosinci měl Uwe cestu do Německa a stihnul i krátkou zastávku v naší republice. Navštívil Sky a také já jsem se s ním setkal. Spřátelili jsme se natolik, že Uwe pozval do Thajska rovnou Milana i mně. Jako třetí a poslední člen výpravy se k nám přidal Jakub Černoch, který si své cestovní náklady hradil sám. Tak vznikla naše malá skupinka paraglidistů, kteří se v pondělí 10.ledna 2000 sešli s letenkami v kapse na ruzyňském letišti. Cesta vedla nejprve do Londýna s British Airways a odtud s australskou společností Quantas do Bangkoku. Tam jsme koupili značně laciné letenky airbusem do Chiang Mai, kde jsme po 30 hodinách cestování v úterý v poledne místního času konečně přistáli. S domovem jsme se rozloučili sněhem, mlhou a mrazem; tady nás přivítalo jasno a neuvěřitelné horko. Ještě čtvrthodinová jízda taxíkem a byli jsme v Duang Dee house, Uweho malém hotýlku uprostřed Chiang Mai. Samotné město popisovat nebudu. Je to typický blázinec s proudy aut, milióny mopedů, špinavými ulicemi, nesčíslnými krámky v garážích na ulicích, kde se prodává cokoliv, s vývařovnami prapodivných jídel, s řadou restaurací a go-go barů, v nichž téměř nahé a krásné Thajky tančí na pódiu a nabízejí levně svá těla obtloustlým turistům z Německa i jiných zemí. Netvrdím, že by nás děvčata nezajímala, ale byli jsme po cestě dost unavení a potřebovali jsme se aklimatizovat zejména časově (oproti Česku tu bylo o 6 hodin více), abychom už konečně mohli vzít bágly a vyrazit s Uwem na první kopec.



    Hned druhý den jsme odjeli asi 100km na jihozápad od Chiang Mai, kde se nenápadně vypíná k obloze pásmo hor s nejvyšším bodem Thajska, horou Doi Inthanon, vysokou 2595m. Nesmíme si ovšem myslet, že je to nějaký štít alpského charakteru. Tady v Thajsku se táhnou úzké a desítky kilometrů dlouhé řetězy pohoří, zpravidla od severu k jihu a jejich nadmořské výšky jsou kolem 1500m. Všechno jsou to hustě zalesněné hřebeny, vlastně tropické lesy jsou tu donekonečna všude kolem. Neznám jména těch stromů, skoro všechny jsou listnáče podobné dubům s velkými listy. Jinak tu rostou jakési obrovské přesličky a banánovníky. Džungle je hustá a neprůchodná, nikde ani malý plácek pro případné nouzové přistání. My jsme jeli po kroutící se silnici stále výš k vrcholu Doi Inthanon. Kolem hory je národní park, ale nejsou žádné problémy se vstupem, jen se zaplatí malý poplatek. Nahoře je parkoviště, kde jsme zanechali vůz a vyrazili s Uwem po pěšině směrem do džungle, která pokrývá celou horu i v její největší výšce. Na jihozápadní straně hory však džungle končí a spadá strmě do kotliny a do širokého údolí, které má dole nadmořskou výšku kolem 300m. Pěkné převýšení. Kotlina je z velké části tvořena skálami.To bude létání, těšili jsme se, ale ouha: Na začátku stezky byla strážní budka a v ní úředník, který nám s úsměvem naznačil, že musíme mít povolení od jiného úředníka, který má budku daleko dole na začátku národního parku a že nás tam nepustí. Zkoušeli jsme to na něj všelijak, ale byl neoblomný. Pak jsme mu ukázali obrázek padáku, aby viděl, že tam nejdeme tábořit, ale ten chudák vůbec nechápal, co to na obrázku je.



    S nepořízenou jsme se vrátili a sešli o 300m níže k nějakým modernistickým chrámům, od nichž by se při troše dobré vůle dalo odstartovat. Počasí bylo velmi pěkné. Slabý vítr přímo na svah, jasno, teplota zde nahoře kolem 25°C. První odstartoval Milan na firemním Flirtu a před svahem se pohodlně uchytil v termickém stoupavém proudu, v němž vytočil asi 500 m nad úroveň startu a tam se pak vozil. Pak šel Jakub na brusu od firmy XIX a nakonec já, vybavený zcela novým padákem Fever od Sky Paragliders, který jsem tu křtil. Vítr zeslábl, ale na všechny tu čekala zcela příjemná termika, která nás dostala několik set metrů nad start. Odpolední slunce se opíralo do skal a svahů nejvyšší hory Thajska, střechy buddhistických chrámů se blýskaly a nebe bylo modré. Nu, vždyť je přece leden …

    Létali jsme až do doby, kdy se slunce přiblížilo k hřebenům hor na západním horizontu. Slunce tady vzhledem ke své dráze téměř kolmé na obzor zapadá velmi rychle a dvacet minut po západu je už skoro úplná tma. Všichni tři jsme usoudili, že je nejvyšší čas odlepit se od skal a letět směrem do údolí. Klouzavý let probíhal klidně, já se nemohl nabažit nového křídla a vychutnával jeho dobré vlastnosti při točení a nečekanou rychlost. Při klidném letu jsem zkoušel i speed, nejlehčí, jaký jsem kdy zažil. Ve speedu jsem o velký kus uletěl klukům a po dvaceti minutách doletěl ve výšce asi 300m nad vesnici Mae Cheng. Kolem vsi byla jen samá rýžová a cibulová pole, což byly obdélníčky lemované vodní strouhou. Kde v té šílené mozaice přistát? Během letu se znatelně zešeřilo a nebylo lehké vyhledat vhodnou plochu k přistání. Spatřil jsem malý travnatý pás mezi políčky, kde jsem se tedy rozhodl přistát. Dole už se sbíhali lidé, kteří padákový kluzák ani létání s ním nikdy nikde neviděli. Tak ať tedy něco vidí! Hvízdnul jsem si spirálu a málem se zakuckal, protože Fever do ní upadne nečekaně rychle. Na své správné velikosti (30,8m²) jsem s ním letěl poprvé a vůbec jsem jej neměl v ruce. Spirálu jsem tedy řídil dosti neobratně. V nastálém šeru jsem pak přistál na vybraný pozemek, abych při prvním doteku nohou se zemí zjistil, že je to absolutní mokřina. Sněhobílý vrchlík skončil svůj první let ve špinavé mokré cibuli. Vedle na silnici už stál Uwe s autem (ten den se jako začátečník ještě neodvážil letět, prý až co na to řekneme) a davy vesničanů, k nimž přibíhali další a další. Křičeli a smáli se, protože to byla atrakce, jakou tady nezažili. A to už nad našimi hlavami přelétávali Milan a Jakub a za minutu oba přistáli v téže cibuli jako já. Den se vydařil.



    Nazítří nás Uwe zavezl opačným směrem, tedy na sever do okolí města Phrao. Tam měl malou chatu se zahrádkou, kde na jednom banánovníku vztyčil klacek s větrným rukávem v domnělé představě, že z hor za městem doletí až sem a přistane tu. Prohlédli jsme si zahradu a nasedli do auta, abychom pak absolvovali několik hodin dlouhou strašnou terénní prašnou cestu lesem, která končila na horské samotě, kde její obyvatelé hlídali lesy v širokém okolí, zda v nich není někde požár. Nad domky z bambusů a rákosí byly takové terásky o velikosti volejbalového hřiště a tam by se dalo odstartovat. Svah byl zprvu prudší, ale pak vybíhal daleko do roviny a byl zarostlý všudypřítomným tropickým lesem. Milan ani Jakub startovat nechtěli, protože se báli, že nad vzdálená rýžová pole nemohou doletět. Já se domníval, že termika pomůže a také jsem pozoroval několik miniaturních ploch v buši, kde by se případně dalo sednout. Rozhodl jsem se odstartovat. Nepovedlo se mi to hned napoprvé, protože se startovalo na velmi malé rovince za bezvětří skrze houští nějaké vysoké trávy, v níž nebyl problém upadnout. Třetí či čtvrtý pokus se však už vydařil a tak jsem vzlétl mezi piniemi nad prales. Jejda, po termice ani památky. Vedle se mihnul nějaký dravec, snad sokol, ale vário ani nepíplo. Třista metrů pode mnou byly docela přijatelné plácky, sice ve strmém svahu, ale travnaté. Odtud bych se však proplétal k civilizaci dobrý týden. Letěl jsem dál a vezl se v poněkud zmenšeném opadání nad táhlým nevysokým hřebínkem směrem k okraji buše. Ten byl však tak jako tak stále ještě mnoho kilometrů vzdálený a už mi bylo jasné, že tam nemůžu doletět.



    Spatřil jsem další nouzovou plochu a měl pocit, že ještě dál vpředu proti slunci vidím nějaké údolíčko či co, v němž by se také při troše dobré vůle dalo přistát. Pokračoval jsem dál a pomalu ztrácel výšku. Skutečně se v tom údolíčku přistát dalo, což jsem učinil, protože moje výška byla 30m a stejně mi už nic jiného nezbývalo. Louka v údolí byla suchá, ale rostla na ní vysoká tráva. Po přistání jsem si připadal jako v dobrodružném filmu o nějakých pirátech nebo tak něco: Tropický den se chýlil k závěru, sluneční paprsky osvětlovaly už jen horní stráně pralesa. Kolem dokola absolutní džungle s hady, opicemi a papoušky. Všechno kolem cvrlikalo, šumělo, pípalo, kvákalo a kuňkalo a nebyl slyšet sebemenší zvuk civilizace. Sbalil jsem padák, pomocí rukou a nohou se s báglem na zádech vydrápal po svahu plném chlupatých, ale naštěstí malých pavouků (mám z nich nepříčetný strach) na nějakou cestu a po ní se vydal pravděpodobným směrem ke městu Phrao. Cestou jsem potkal dva domorodce, starého na kole a mladého na mopedu. Vyndal jsem foťák a poprosil starého, aby nás s tím mladým vyfotil. Ten člověk, chudák, musel vidět fotoaparát prvně v životě. Stál, ani se nehnul. Naznačoval jsem mu, co má udělat, ale on pořád nic. Naštěstí krátce nato projížděl kolem mladík na mopedu a ten nás vyfotil.