Většina z nás přijela auty ve dnech 9. a 10. září. Honza Bém pronajal jeden ze šesti nově postanených dřevěných domků v přilehlém areálu jako zázemí týmu a ubytování asi pro 10 lidí. Kuchyňka, toalety, sprcha a společenská místnost byly pak hojně využívány prakticky všemi účastníky našeho týmu. Honza Bém se svým žlutým Kondorem, Kapusníci na Coyotte, Petr Bezděk s Honzou Lukešem na Lambádě a firemní letoun TL Star 96 měli přiletět 10. září. Vzhledem k nepříznivému počasí nad Vrchovinou se Lambádisti zdrželi sborkou, převozem a rozborkou svého stroje, společný start se opozdil, a tak v podvečer dolétli jen k Balatonu. Přivítali jsme je mezi námi až následující den. Na poslední chvíli dorazili Petr Chvojka s Jitkou Burešovou a Jirka Zítka s Petrem Labutou, protože byli nuceni do poslední chvíle doma dolaďovat stroje. Jirka Dědeček byl značně nervózní, protože si v Kolíně zapomněl ocas svého Gryfa a nevěděl, jestli bude v pořádku dopraven. Od 11. září bohužel začalo větrné počasí, které doprovázelo celou soutěž. K větru se občas přidal i déšť, takže konání jednotlivých disciplín bylo do poslední chvíle nejisté. Na zemi však byl čilý ruch. Soupeři i příznivci létání okukovali létací stroje.




    Obrovský zájem budila naše Lambáda a Star 96. Mnoho dotazů se týkalo také mé tříkolky Fiti I a čtyřtaktního motoru Kohler, bohužel o síle jen 25 HP, ale s vynikající spotřebou. V průběhu soutěže, kdy se dostal Petr Chvojka s Jitkou Burešovou do čela soutěže dvojsitzů, začal vzrůstat zájem o čtyřválcový Strádalův motor.




    Zaujala také ruská Aeropraktika, dvojsedadlový hornoplošník s Rotaxem 912 a s kormidly do "T". Piloti sedí za sebou a mají solidní výhled.




    Maďaři měli celkem hezky zpracované tříkolky včetně maďarských kopií našich TL22, vyráběných domácí firmou Apollo. Maďaři značně podlehli snaze dosahovat stále vyšších a vyšších rychlostí (až 140 km/hod!), což bylo vidět na konstrukci rogallových křídel s minimálně vyvázanými antifletry, popřípadě úplně bez antifletrů a jen s malým negativním překroucením křídel!!! Pro většinu disciplín bylo samozřejmě lepší mít rychlejší éro, to vyhovovalo domácím. Bylo vidět mnoho tříkolek, opatřených staršími pěkně udržovanými čtyřtaktními motory Rotax 508 s dostačujícím výkonem i dobrou spotřebou. Maďaři používali většinou domácí dřevěné vrtule, nebo kompozitové chorvatské. Cenové relace byly podobné jako u nás.




    Španělé měli pěkně zpracované stroje a nechybělo ani zázračné "kolečko do ráje" k povolování antifletrů a zvýšení rychlosti. Zajímavé bylo použití dvouválcového čtyřtaktního motoru Mosler s výbornou spotřebou, dostatečným výkonem a pěkným leteckým zvukem. Elektrický startér byl na soutěži u zahraniční konkurence téměř samozřejmostí.




    Soutěžící tříkolkáři z ostatních zemí, včetně naší měli létající stroje působící běžněji a podle mého názoru také bezpečněji. Ruský reprezentant měl žlutou kapotovanou káru se zatahovacím podvozkem, což působilo nezvyklým, ale zajímavým dojmem při setkání ve vzduchu. Údajně jedenkrát v průběhu soutěže podvozek zapomněl vysunout a přistál bez následků na přední kolo a na břicho.

    Při tréninkových letech většina z nás zjistila, že charakter krajiny se vůbec nemění ani po mnoha desítkách kilometrů, shodli jsme se v odhadu, že soutěžní fotky budou jedna jako druhá. Například všechna města vypadala podobně a jevila se jako zhuštění jinak všude po krajině rozházených stavení navíc s pravidelnými, jakoby narýsovanými komunikacemi. Mapy byly staré asi 20 let, takže to mohl být jeden z důvodů, proč mnoho různých rybníčků, bažin a vodních nádrží prakticky neexistovalo. Na mapě označené porosty, například vinice, pole a podobně, se také moc neshodovaly se skutečností. V průběhu soutěží jsme si zvykli nejen na mapy, ale i na krajinu, kterou jsme za letu pečlivě sledovali.




    Slavnostní zahájení soutěže bylo v neděli 13. září. Po famfárách a mažoretkách doprovázených dechovkou následovalo několik projevů od pořadatelů. Malé občerstvení pro závodníky bylo vyluxováno především kolegy z východnějších států.




    Soutěžit se začalo kvůli počasí až po několika dnech. První disciplína byla navigační a rychlostní s neomezeným množstvím paliva. Byla zadána kružnice, na které byly umístěny znaky a fotky. Trasu z letiště na kružnici a zpět si určil každý závodník sám. Počasí zrovna ideální nebylo. Foukal vítr na zemi asi 8 m/s, který sílil s výškou. V průběhu soutěže vysvitlo i sluníčko, takže rogallisté měli zase plné ruce práce. Nad rychlostí větru se dalo trochu vyzrát letem mezi 50 až 100 metry s tím, že si člověk solidně zaposiluje. Při cestě zpět na letiště jsem náhodou letěl nad místem osudným maďarské dvojici s nejnovějším prototypem křídla firmy Apollo, které mělo dosahovat s kapotovanou tříkolkou s motorem Rotax 912 a se šestilistou vrtulí rychlosti až 140 km/hod. Křídlo zřejmě nevydrželo rychlost s turbulencí a za letu se zbortilo. Při nárazu na zem se ukroutilo a odlétlo asi 5 metrů od tříkolky, která dopadla přímo na pravý bok. Motor byl zčásti zabořen do země. Osádka zahynula na místě a naštěstí asi okamžitě, protože o nich na letišti dlouho nikdo nic nevěděl a včasné pomoci by se asi stejně nedočkali. Trošku zvláštní bylo, že v průběhu disciplíny byla ve vzduchu nějaká domácí nesoutěžní tříkolka, jejíž pilot měl u sebe mobil a nehodu snad oznámil! Přistával na místě současně se mnou. Po mém příletu na letiště získali pořadatelé přesnou polohu nehody. Pozemní personál rodiny Šinoglů zažíval asi nejkrutější chvíle. Na letišti se totiž už proslechlo, že jedno nebo dvě křídla jsou nechtěně na zemi. Jejich křídlo rychlostí neoplývá, většinu tratě letěli ve výšce přes 300 m, a tak je vítr zdržel ve vzduchu asi 4 hodiny! Honba za ryhlostí by asi měla být vyvážena zabudováním záchranných systémů, které by měly právě při destrukci stroje za letu dostatečně ochránit letce. Záchranných systémů však bylo mezi účastníky pramálo. Tato tragická událost zapříčinila krátké přerušení soutěží.



    Druhá navigační soutěž byla klasická. Hledali jsme fotky, znaky s předem deklarovanou rychlostí. Letělo se z VBT po přímce, dokud nenalezneme znak PI, tam změnit kurz na OB1. Následovala další přímka, na které jsme hledali trojúhelník. Pořadatelům se podařilo umístit znak mírně vlevo od osy a na kraji lesa tak, že byl vidět dobře z menší výšky jen na pár sekund, ale z větší výšky trochu lépe. Vpravo od osy v blízkosti trojúhelníku byly rafinovaně položeny dva znaky dalšího ramene trasy. Pro mnoho posádek to znamenalo bloudění. Následoval další OB a cesta po přímce do KBT. Patrikovi neuznali zakreslení jedné fotky a strhli mu pár bodů. Na výsledek to nemělo žádný vliv, ale dokázat omyl pořadateli bylo lákavé. GPS nakonec správnou polohu prokázala a bodový zisk se zvýšil.


    Další soutěž byla rychlostní a vzdálenostní s omezeným množstvím paliva. Jednosedadlová éra dostala 8 litrů a dvojsedadlová 14 litrů. Bylo stanoveno asi 10 OB, které bylo nutné jako důkaz obletu fotografovat. Počasí nebylo pro pomalejší stroje vůbec ideální. Foukal vítr asi 10 m/s na zemi, v 300 metrech pak 14 m/s. Bohužel v průběhu soutěže se trochu směr větru změnil, což někomu trošku pomohlo, nebo trochu uškodilo. Lukáš Hynek měl závadu na karburátoru a byl nucen přistát bez paliva mimo letiště, Jirkovi Zítkovi s Petrem Labutou došla šťáva asi 5 km od cílové branky. Ruskému reprezentantovi došlo palivo těsně u letiště, takže nepřistál do určeného prostoru a neprolétl časovou brankou, což pomohlo Jirkovi Dědečkovi v konečném umístění.