O létání na Kanárských ostrovech byla napsána již řada článků - a zdá se, že jich bude i nadále přibývat! Asi proto, že je pořád o čem vyprávět; a taky trochu z toho důvodu, že čím dál více létavců zlomí v sobě předsudky a zamíří z české kotliny do subtropů. Nebo že by to bylo tím, že je u nás již dávno vymýcena negramotnost? V každém případě i listopadová expedice tří hanáckých Draků (a jedné Dračice) po sobě zanechá v literární historii svoji nesmazatelnou stopu. Zde je:

Bienvenida a La Palma !
    Po pečlivých přípravách, spočívajících např. v tréninku otvírání lahví s vínem, procvičování nejdůležitějších španělských frází ("nemáte tu na vaší záchytce našeho kamaráda…?") a především v čilé korespondenci se Standou Hlavinkou (ten se ukázal z hlediska bezchybných příprav informačního a materiálně technického zázemí expedice jako mistr logistiky) přistáváme v neděli 29.11. v 19.00 hod. na Tenerife. Tedy právě v okamžiku, kdy jsme podle původního plánu měli odjíždět lodí na náš cílový ostrov La Palma. Po nezbytném seznámení se se španělským vínem se v hluboké noci odebíráme na pláž za městečkem Los Cristianos, kde vybíráme místo ke spaní. Je čarovná noc plná hvězd a šumění moře a my poprvé vytahujeme padáky - zatím jen k tomu, aby nám posloužily k přikrytí, až se k ránu ochladí.



    Jako správní mastňáci trávíme neplánovaný den plný slunění, koupání v moři, pétanque a dokonce i krátkého polétání nad rozhraním země - moře, které je pro každého z nás novým zážitkem. Večer nasedáme na loď a přesouváme se pětihodinovou plavbou za poměrně vydatného houpání na ostrov La Palma. Každý řešíme prevenci mořské nemoci po svém: Radka s Michalem spánkem s blicím sáčkem pod hlavou, já s Petrem zásobou španělského vína. Konečně přistáváme! Pod lodními schůdky nás - světe div se - očekává majitel autopůjčovny José Yanes, nad hlavou drží cedulku s načmáraným mým jménem. Vzhledem k našemu jednodennímu zpoždění to považuji za malý zázrak, i když jsme včera večer z Tenerife telefonicky na jeho záznamník naše zpoždění ohlásili. Ale ještě mnohokrát během našeho pobytu na ostrově jsme se mohli přesvědčit, že v těchto zeměpisných šířkách neexistuje zpoždění a místní prostě počítají dopředu s tím, že když se něco neuskuteční dnes, tak to bude maňana - zítra - nebo ještě později. Žádný problém! Problémem se ale ukazuje být skutečnost, že José nám sice předal celkem sympatického Peugeota 106, ale úplně bez benzínu s neurčitým odkazem na jedinou otevřenou pumpu na ostrově (je jedna hodina v noci). Pumpu po dramatickém hledání a jízdě na benzínové výpary skutečně nacházíme a vydáváme se na cestu do vesničky Fuencaliente, kde by nás mělo očekávat ubytování v pronajatém domečku. Po čtyřiceti minutách jízdy serpentinami do kopců, kdy jsme minuli řadu osad bez jakéhokoliv označení a s přesvědčením, že už jistě musíme být na druhé straně zeměkoule, skutečně vesnici i dům nacházíme. Ještě pár chvil napětí při hledání klíčů naslepo ve výklenku za zídkou (to mě učil Standa Hlavinka virtuálně přes internet) a neuvěřitelné se stává skutečností! Ve dvě hodiny ráno uléháme do postelí na místě, které bylo ještě v neděli jen šíleným snem ...

Létání, létání a zase létání ...
    Občas slýchám názor, že létání na Kanárech je otrava, protože je pořád stejné a náramně jednoduché. Možná na ostatních ostrovech, ale rozhodně ne na La Palma! Tak jako je ostrov plný kontrastů (a sám je ztělesněním odlišností proti ostatním ostrovům), je i létání zde pokaždé jiné. Každé startoviště je úplně jiné, terén pod vámi se také rychle mění a nejvíce překvapení přinášejí pochopitelně změny letových podmínek, a to nejen v průběhu dne, ale často i v průběhu jednoho letu. Kdo sledoval vývoj synoptické situace v prvních dvou listopadových týdnech, může potvrdit, že na zdejší podmínky panovalo poměrně neobvykle nepříznivé počasí. Přesto jsme absolvovali dvanáct letových dnů ze čtrnácti celkových - no není to paráda, když doma je tak hnusně? Měli jsme to štěstí, že jsme mohli nejen prozkoumat všechna startoviště (a ovšem i přistávačky) popsané v databázi SkyFly, ale objevili jsme (a vyzkoušeli) pro naše následovníky i řadu dalších. Velmi jsme litovali absence GPS, ale přesto nabízíme podrobný popis těchto nových terénů. Předali jsme jej imperátoru slovutného serveru SkyFly Standovi Hlavinkovi a on si s tím jistě nějak poradí.

    Cestou k prvnímu startovišti provádíme ochutnávku zdejších divoce rostoucích pochutin. Jde o červené plody kaktusu tunera, které jsou výrazně sladké, mají spoustu jadérek a vyznačují se na povrchu drobnými bodlinkami, které pak dlouho svědí na rukou podobně, jako když se člověk spálí kopřivou. Po této zkušenosti jezdí Brbla všude ozbrojen vidličkou a nožem a je připraven konzumovat tyto dary přírody přímo na kaktusu bez doteku rukou. Dlužno dodat, že těsně po našem odjezdu přijela na La Palmu expedice National Geografic a systematicky začala pátrat po novém, dosud neznámém druhu ptáka, který podle svědectví domorodců vyzobává plody tunera, aniž by je oddělil od rostliny.

    Pak už následuje naše seznámení s terénem Puerto Naos, který disponuje školním startem, převýšením 230m a naprosto pohodovým létáním podél útesu. Tento terén se co do počtu letových hodin stal bez diskuse naším domovským. Asi i proto, že hned u přistávačky disponují příjemnou hospůdkou s ještě příjemnějším personálem. Také cestou na východní pobřeží ostrova zastavujeme u kdejakého kaktusu a zkoušíme, co by se dalo sežrat. Vzhledem k tomu, že v podstatě všechny rostliny byly kdysi na tento sopečný ostrov dovezeny lidmi, nepředpokládáme otravu většího rozsahu. Přece si sem nebudou zanášet nějaký humus, že?

    Nad hlavním městem ostrova, Santa Cruz de La Palma, se nachází další z dokumentovaných stratovišť - Concepción. Nad našimi hlavami se rychle střídá oblačnost, vítr je svižný, pod námi zívá kotel, který jako naběračka vyzvedává proudící vzduch téměř kolmo vzhůru. Petr jde první na start, který silně připomíná střechu paneláku (proč vlastně doma nestartuji ze střechy našeho baráku?). Za chvíli už ale vím proč. Petr předvádí několik dramaticky vyhlížejících kousků, turbulence nad vrcholem s ním cvičí všemi směry, jen ne vzhůru, jak bychom mu všichni přáli. Elektrické dráty jsou čím dál blíž, naštěstí včas vypouští řízení a prosazuje se dopředu do bezpečí svahového proudění. S úžasem sledujeme, jak přímým letem stoupá jako Boeing ještě dobrý kilometr od startu. To už ale přibíhá místní lítač, směsicí španělštiny, angličtiny a sánskrtu nám vysvětluje, že právě toto místo je to nejnebezpečnější a odvádí nás pod vysílač, kde se nám to zdá ještě děsivější. Ale ukazuje se, že místňák má pravdu - tento start je skutečně pohodový a Michal bezpečně odlétá za Petrem. Viditelně to chodí všude, ale oba musí na stažených uších rychle dolů, protože se od moře nasouvá nízká oblačnost s mrholením. To mi zabraňuje ve startu, takže po dvaceti minutách čekání balím a jedu s Radkou dolů autem. Kluci přistávají na pláži pod startem (ta ovšem ze startu není pod skaliskem vidět a o to je první dojem dramatičtější).

    Přesouváme se znovu na západní pobřeží. Hřeben vysokých hor, který v severojižním směru rozděluje ostrov, vytváří dokonalý klimatický předěl, takže z deště a husté oblačnosti na východě přijíždíme do slunečného počasí na západě. Jak se později ukáže, toto pravidlo platí téměř univerzálně: je-li na jedné polovině ostrova hnusně, je skoro určitě na opačné polovině krásně.

    Startujeme v Puerto Naos z nám už důvěrně známé startovačky a svahujeme kousek od mořského pobřeží. Nacházíme oficiální přistávačku, kterou tvoří poměrně malá louka nad pláží. Od tohoto okamžiku přistáváme zde a ne na pláži, abychom sobě, ale hlavně místním lítačům ukázali, že něco umíme. Bohužel hned vzápětí po našem bezproblémovém přistání na této omezené ploše nezvládl totéž jeden z německých pilotů a po několika hrubých pilotních chybách při přistání nalétává v plné rychlosti po větru do nízké kamenné zídky a zůstává ležet bez hnutí. Okamžitě jsme u něj a poskytujeme první pomoc. Naštěstí je přímo na místě lékař a současně je přivolána sanitka, takže se osobně už dál nemusíme angažovat.

    Pohled na sténajícího pilota odnášeného na nosítkách však na dobré pohodě nepřidá! Spravujeme si chuť v restauraci na pláži konzumací mořských potvor. Večer pak definitivně spláchneme nepříjemný pocit z té nehody silným španělským vínem nejprve v baru a pak v kuchyni.




    Téměř každý další den se přesvědčujeme, jak funguje pravidlo o rozdílných polovinách ostrova, často i v opačném gardu. Je-li např. na západě hospodno, je velmi pravděpodobně na východě polojasno. Takto poučeni vyrážíme znovu na start Concepción do kotle nad Santa Cruz de La Palma. Tentokrát neponechávám nic náhodě a jdu do toho jako první. Kotel pode mnou funguje opravdu jako naběračka na vzduch a jdu okamžitě po startu téměř kolmo vzhůru. Směrem nad město ale proudění znatelně slábne, takže nezbývá, než se držet nad kotlem. Postupně startují ostatní a v naprosté pohodě společně svahujeme s dostupy zhruba dvěstě metrů nad start. Po necelé hodině strávené na poměrně omezeném prostoru toho máme právě akorát a jeden po druhém přistáváme na úzké pláži v Santa Cruz.