Jedno ráno vyměňujeme lenošení v posteli za velmi časný výjezd na nejvyšší horu ostrova Roque de los Muchachos (2426m). Od předchozích dvou létacích expedic na tomto ostrově zůstává totiž tento majestátný vrchol nepokořen, pokud jde o start z něj. Jedeme za tmy, ale cesta je delší a náročnější, než jsme čekali, takže východ slunce jsme prošvihli. Ale bohatě nám vše vynahrazují neopakovatelné pohledy z vrcholku na všechny světové strany. Jsme vysoko nad hranicí oblačnosti, která se již takto brzy zrána pod námi vytvořila. Také fouká docela svižný vítr, takže padáky zůstávají v kufru auta, ale mám intenzívní pocit, že letět hned napoprvé z tak posvátně vyhlížejícího místa by bylo nemístným pokoušením trpělivosti místních bohů. Ohromeni mlčky vstřebáváme nejprve pohled na špičku nejvyššího bodu ostrova Tenerife, sopky Pico del Teide, který vyčnívá asi stopadesát kilometrů od nás východně z pohádkově nasvíceného oblačného moře. Pak zase fascinující výhledy do obrovského kráteru přímo pod námi, který jako hluboká rána zjizvuje dobrou pětinu ostrova a pod názvem Caldera de Taburiente vytváří unikátní národní park. To vše v jiskřivě čistém ranním vzduchu. Do této fascinující scenérie zapadají i ryze lidské výtvory, tedy řada astronomických observatoří, kterými je La Palma mezi astrofyziky dobře známá.

    Protože nejde letět, přesouváme se mnohem níže do Puerto Naos. Nejprve panují obavy o vývoj oblačnosti (vše je zastíněné), ale po dvanácté hodině startujeme do super termiky. S Petrem vytáčíme postupně 500m nad start. Podmínky v Puerto Naos jsou podobné, jaké známe ze slovinského Lijaku: termika a vítr od moře umožňují létání na dlouhém hřebeni útesu, zatímco ve vyšších patrech jdou mraky fofrem v přesně opačném směru. A i když dosáhne pilot této výšky, nikde žádný dramatický střih větru. Shora tak rekognoskujeme další ze známých startovišť Jedey a záložní místa přistání na dvou malých plážích vzdálených od sebe navzájem i od hlavní přistávačky vždy zhruba po kilometru. V nádherné termice bojujeme přes hodinu, ale na odlet v dosud neznámém terénu si zatím netroufáme.

    Petr se přetahuje o stoupák s místním pilotem tandemu. Přestože každý mluví jen svým rodným jazykem, tandemista dobře rozumí Petrovým jadrným nadávkám a vyklízí pole. Pak dobrovolně stáčíme přes 700m výšky a ve stále ještě aktivní termice přistáváme. Dole naši euforii poněkud zchladí partnerka onoho tandemisty, která po nezbytné registraci všech možných údajů o nás a našich padácích nás nekompromisně kasíruje o 1000 peset na pilota a týden. Jen Michal to úspěšně ukecává, že už tady vlastně s létáním končí. Platbu místňáci odůvodňují klasicky: používáme ke startům a přistáním soukromé pozemky, jejichž pronájem hradí jejich PG klub. My jsme ale stejně přesvědčeni, že jde o pomstu za troufalé seřvání jejich tandemisty, který se mezitím dole vychloubá, že měl vše pod kontrolou, protože on je profesionál a k tomu vicemistr Španělska v letech na tandemu. Ale nakonec se z něj vyklubal docela příjemný Kanár jménem Javier, který zejména v nepřítomnosti jeho penězchtivé družky s námi dychtivě probíral naše zkušenosti s létáním. Díky povinné registraci a platbě se nám ale dostává nových informací o dalších leteckých terénech, které v databázi SkyFly nejsou a umiňujeme si, že je v průběhu našeho pobytu prozkoumáme. Kromě toho litujeme skutečnosti, že dosud nikdo z nás nevlastní tandem, protože nestačíme odhánět dotěrné německé turisty, kteří nás při balení padáků přemlouvají se stomarkovými bankovkami v ruce k tandemovému letu.



    Zajímavé zážitky nám nabízí startoviště Jedey (převýšení 600m). Na startu jsou lávové kameny ostré jako žiletky, takže hrozí reálné nebezpečí poškození šňůr. Z tohoto důvodu ani sami Kanáři toto startoviště moc nepoužívají. Vzhledem k přehršli jiných, hezčích, se jim ani moc nedivím. Petr správně vystihuje interval a jde okamžitě nad start. Já zachytávám šňůrou (později zjišťuji, že je poškozen oplet) a to mě stojí propásnutí intervalu. Startuji tedy do nevýrazných podmínek, kopíruji terén a očima tlačím svůj pohyb na kraj útesu směrem ke startovišti Puerto Naos. S odřenýma ušima (vlastně podrážkami - Petr shora musel mít dojem, že místy utíkám) tam přeci jen dokloužu, ale pak už to stojí za to! Obloha je sice zatažená, ale občas slunce problikne a to stačí na tvorbu termických bublin, kterých se držím jako klíště. Kromě toho jde stabilní bríza od moře, takže se vozím nad útesem a čas od času si přitáčím 100 až 200m nad něj.

    Jsme s Petrem jediní ve vzduchu, protože si lze poměrně snadno představit, že při startu právě z Puerto Naos by to na uchycení jistě nestačilo. Petr postupně vyhnívá, já se ještě půl hodiny vozím a pak jdu také na přistání. Během výměny poškozené šňůry znovu musíme se smutkem v duši odmítat letuchtivé Němce (a Němky) toužící po svezení na tandemu. Pak následuje v rychlém sledu: pivo, pláž, moře, pivo, pivo, pivo...

    V podvečer stojím dlouhou dobu bez hnutí, nohy v moři a hlavu v oblacích - omýván zpěněným mořem do výše kolen sleduji postupně se odlupující padáky nad útesem. Cítím absolutní pohodu a usmíření s celým vesmírem.



    Své kouzlo má i další terén - Las Indías (převýšení 620m). Shora je patrné, jak ostrov tvoří závětří převládajícím východním větrům - od jižního cípu ostrova běží oceánem ostrá hranice mezi zčeřeným a klidným mořem. Oficiální přistávačku pro startoviště Las Indías nacházíme poněkud blíže k moři, než udává mapa ze SkyFly. Je umístěná vedle výrazné nízké budovy závodu na zpracování banánů na okraji útesu uprostřed černého lávového štěrkoviště. Je zde fléra a dost místa i pro bezproblémové přistání rogala (na rozdíl od varování v původním popisu této přistávačky). Pozoruhodný je tento terén hlavně tím, že startující pilot skoro určitě zastaví provoz na přilehlé silnici. Nejen proto, že zvědaví řidiči se chtějí podívat, co je to za blázny, kteří se vrhají ze strmého útesu do hlubiny. Také proto, že se při čelním startu dostane padák kus do silnice. I když já jsem to vzhledem k téměř absolutnímu bezvětří vyřešil tak, že jsem si padák rozložil rovnoběžně se silnicí (kolmo na směr startu), rozběhem natlakoval padák a pak rázně vlevo vbok a šup dolů! Petr jde hned za mnou. Otevírá se nám nádherná scenérie: pod námi kolmé stěny padají prudce dolů k moři, na terasách lávových skal jsou zachyceny domečky a banánovníkové plantáže. Oceán je tmavě modrý a hladký jako zrcadlo. Tlačíme se podél útesu doprava, kde ve vzdálenosti asi dvou kilometrů vidíme nasvícené stěny a s obavami se tak vzdalujeme přistávačce (a jinde opravdu přistát nelze). Nasvícený svah nakonec naštěstí nezklamal a oba bojujeme o každý metr v neustálém stresu, že v případě potřeby to zpět nedokloužeme.

    Petr využívá svého menšího plošného zatížení (a svých nesporných kvalit) a zvedá se znovu na úroveň startu. Odvážně klouže podél hřebene směrem k Puerto Naos. Nakonec nedolétne a sedá na jedné z mála pláží v této oblasti obklopené kolem dokola skalisky. Při silnějším větru by asi byly problémy, ale dnes je to O.K. Záložních přistávaček je na ostrově vůbec velmi poskrovnu a od pilota to vyžaduje neustále správný odhad a zdravé korekce. Já mezitím bojuji v cca 500m (tedy 100m pod startem) na hranici dokluzu zpět na oficiální přistávačku. Nakonec po krátké radiokorespondenci s Petrem a Radkou odpaluji poslušně na ní. Cestou kupodivu neztrácím tak moc, chvílemi i točím slabé bubliny, takže mám dost času fotit a kochat se. Z klidu mě vyruší jen vrtulník, kterého evidentně zajímám a obávám se, aby si mě pilot nepřiletěl prohlédnout blíž. Naštěstí od tohoto záměru ustupuje a já sedám bez problémů na přistávačce, která je skutečně dost velká i pro rogala. Mezitím přijíždí Radka, balím a jedeme směrem k Puerto Naos pro Petra. Ten je celý zdivočelý z Němců kolem sebe na pláži, takže si ani nestačil prohlédnout všechny holky slunící se nahoře bez. Ale po přistání do velmi omezeného prostoru prý sklidil potlesk na otevřené scéně.

    Jedeme do našeho oblíbeného kiosku Morena v Puerto Naos. Nezbytná dvě piva a tu zpozoruji, že se náš známý místní tandemista Javier zvedá ze své oblíbené židle a jde s dalším Němcem do "rachoty". Protože jsme ho před tím viděli přilétat z nám neznámého směru a s velkou výškou (při nulové termické aktivitě), bylo nám jasné, že disponuje startovačkou, kterou je třeba prozkoumat. Nakonec jsme tak objevili dosud suverénně nejlepší startoviště na La Palma z úbočí hory Los Campananos, což ve španělštině znamená zvony. A jako by nás opravdu skála za námi vyzváněním vyzývala k pokoření tohoto terénu. Bylo sice nejprve třeba vyšlápnout pětadvacetiminutový trek (tentokrát už ani náš Peugeotek, zvyklý na ledacos, nestačil na rozbitý závěrečný úsek cesty). Vynaložená námaha je však bohatě vynahrazena pohledem na nádherné školní startoviště v sopečném písku ve výši 900m nad mořem (a pochopitelně se stejným převýšením, protože se přistává opět v Puerto Naos, tedy přímo u moře). Jediným problémem tohoto terénu je, že právě ve výšce 900m bývá často základna oblačnosti. Bohužel se toto pravidlo začíná naplňovat i těsně po našem příchodu na start, a to velmi rychle. Bez dlouhých okolků tedy startujeme do oken tvořící se oblačnosti a koukáme se co nejdříve vymanit z objetí mraků. Jako obvykle v takových případech to dává všude, takže prvních deset minut letu mám skoro křeč v rukou od neustálého stahování uší. I tak střídám v rychlém sledu kolem sebe mléko a zase spásný průhled dolů na zem. Konečně jsem definitivně pod oblačností a mohu se klidněji porozhlédnout kolem sebe. Startoviště Jedey (600m, to je to, kde jsem poškodil šňůru) přelétám s dvousetmetrovou rezervou. Petr je na tom hůř a každou chvíli ho vidím vysoko nad sebou vypadávat z mračen a zase se do nich vracet. Pak už se vozím nad důvěrně známým útesem nad Puerto Naos, zatímco Petr je úplně vpředu nad mořem v úctyhodné výšce a evidentně nemůže vyklesat. Nasazuje proto spirálu, ale stejně mu to na přistávačku trvá hezky dlouho - tentokrát by moje plošné zatížení zápasníka sumo jistě bral! Chvíli po něm přistávám taky a euforie je dokonalá: 900m převýšení i při problémech s oblačností je silný zážitek!