Když čtyři roky lítáte a nedaří se vám to, začnete být trochu roztrpčení. Posloucháte v hospodách vyprávění o dotáčení základen a přeskocích z mraku na mrak, ale když někam přijedete, všechny stoupáky končí kousek nad kopcem. Pokud zrovna úplně neprší. A když už začnete mít dojem, že vás déšť provází při všech vašich výletech, nadělí vám počasí nádherný nečekaný dárek. Naráz jsou základny blízko a všechno je jako ve vyprávěních. Začínáte mít dojem, že všechno funguje, jak má a že celý svět je u vašich nohou. Vlastně kilometr pod nimi. Začínáte mít dojem, že už je z vás opravdu pilot a že si můžete letět, kam chcete. A to je právě ten nejlepší čas na to, aby vám Pták Termík naznačil, kdo je tady pánem.

Neděle 8.7.2001 - Kovk (Slovinsko)
    Probudil mě šramot ze sousedního stanu. Copak, čas vstávat? Vzápětí je slyšet zvuk rozepínaného stanu a Sqertův udivený hlas: "No to mě teda poser." Hmmmm? Rychle se soukám ven a rozhlížím se po obloze. No to mě teda vážně ... Po včerejších mracích ani stopy, azurově modrá obloha, větrný rukáv schlíple visí v naprostém bezvětří. Bomba!

    Zatímco při bohaté snídani likvidujeme poslední zbytky zásob jídla před večerním odjezdem domů, tlumíme svou nedočkavost hned do toho skočit. Kolem desáté hodiny se nad východními svahy objevují první kumuly. A pěkně vysoko. Plán je jasný: konečně doletět na Lijak a zpět. Dneska by to mohlo dát.

    Předchozí týden byl plný událostí. V sobotu, hned po příjezdu, jsme zkoušeli Liscu - jihovýchodní startoviště kousek od vesnice Laško, kde se vaří jedno ze dvou slovinských piv. Měli jsme to skvěle vymyšlené: natočit výšku a doklouzat do Laško, kde jsme cestou zahlédli pivní slavnosti. To bude síla, přistát na louce vedle slavnosti, sbalit křídlo a dát si pivo. Realita je ale jiná - za celý den se dostaví jediný stoupák, a to zrovna v době, kdy vyjíždíme po marném pokusu zpátky na start.



    Snažíme se zachytávat v nuličkách nízko nad korunami a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat: stromy se zavlní a Pavlův žlutý Belus zmizí z očí. Libor okamžitě přistává na startu a běží pomáhat. Já jsem nízko, tak se snažím natočit výšku. Nedaří se a za chvíli už končím ve vesnici pod kopcem. Batoh na záda, vzhůru na kopec a cestou stopovat, zatraceně. Pavel ve vysílačce nezněl moc dobře. Po chvíli mě nabere auto, ve kterém sedí dvě šikovné studentky na cestě z oslavy. Hodí mě na start a přitom se ukážou jako velice příjemná společnost. To stopování není vždycky taková otrava. Škoda, že mám zrovna myšlenky hlavně na záchrannou operaci, která probíhá na kopci. Na startu už nacházím zbytek výpravy v autě. Pavel má sedadlo spolujezdce hodně skloněné, napůl leží a snaží se nehýbat. Při přistání proletěl mezi korunami až na zem. Na záda.

    Míříme do Ljubljaňské nemocnice, kterou už někteří dobře znají z předchozích lítacích výletů. V nemocnici, s Pavlem naloženým na vozíčku, anglicky vysvětlujeme ženské u přepážky, že se jedná o urgentní případ s pravděpodobně polámanou páteří. Uznale pokyvuje hlavou a poté tráví čtvrthodinu kopírováním jeho dokumentů. Jsme z toho zdržení roztrpčení, protože netušíme, že bude hůř. Následující hodinu trávíme čekáním ve frontě na ošetření. Když se po hodině Pavel konečně dostane do rukou lékařce, která vypadá, že každou chvíli porodí, dostaneme málem vynadané. Vždyť je to urgentní případ, proč jsme se s ním neprocpali k ošetření přednostně? Grrrrr. Rentgen ukáže dva zlomené obratle, takže o Pavlovi je rozhodnuto: zůstává v nemocnici. V pondělí přijdou opravdoví doktoři a podívají se na něj. Odnášíme si jednu zkušenost: v podobném případě raději rovnou zavolat sanitku. Po urgentním převozu to budou v nemocnici řešit jako urgentní případ.

    Po nočním přechodu fronty se ve zmenšeném počtu přesouváme na Krvavec, kde se setkáváme s dalším českým autem. Dva ze tří jeho cestujících - Maxadan a Sqert - už jsou ve vzduchu a hlasitě všechno komentují do vysílačky. Není divu - mají starost, aby nevletěli do zakázaného prostoru Ljubljaňského letiště. Fouká slušně zpoza kopce a v instabilním vzduchu mraky pěkně nasávají. Není problém nabrat výšku (když člověk přetrpí občasnou akrobacii, o kterou se padáky v turbulentním vzduchu pokoušejí), ale ve výšce hodně fouká od kopce přímo k letišti, a tak je potřeba se ve speedu tlačit zpátky ke kopci. Chystám se taky vyrazit, ale když už jsem skoro připravený, prožene se po startu čertík, který mi během dvou vteřin udělá z křídla změť Skytexu a provázků. Poslušně balím, tohle nemá cenu. Kluci mezitím pomocí nejrůznějších figur vyklesávají a přistávají. Jejich hlasy ve vysílačce dávají tušit, že jsou vděční za kus pevné země pod nohama. Večer se ještě bavíme s místními lítači o zakázaných zónách letiště. Vysvětlují, že asi 2 km před kopcem je velká vesnice a za ní už se nesmí. Stejně tam člověk nic nenajde. Pokud zůstaneme na sever od vesnice, je to v pohodě.

    A co TMA 300 m AGL, ve kterém leží přistávačka i slušná část kopce? Mávají rukou: letadla vždycky nalétávají v ose údolí, takže v oblasti kopců se v nižších výškách nikdy nevyskytují. Jen nezaletět do CTR na jih od veliké vesnice.

    Další dva dny probíhají podle standardního scénáře: dopoledne naskáčou termické mraky, severní vítr je nažene před kopec a veškerou termiku bezpečně utlumí. Po dvou dnech toho máme dost a přesouváme se na Kovk, kde nás přivítá pro změnu déšť.

    Cestou navštěvujeme v Ljubljani Pavla, ze kterého tam udělali želvičku. Plánujeme mu výzdobu sádrového krunýře a dozvídáme se, že ho čeká přelet Ljubljaňa - Vídeň - Praha. Na dalších rentgenech se prý ukázalo, že zlomené obratle jsou čtyři, ale není to moc vážné a stačí to vyležet. Ošetřuje ho stejný doktor, který před pár měsíci ošetřoval Vrtuli. Zdá se, že český paragliding tady začíná mít jméno. Je s podivem, že ještě nevyhradili místnost pro české padáčkáře.

    Na Kovku se počasí postupně zlepšuje a začíná být lehce letovo. Přijíždí další dvě česká auta a jeden skoro-autobus. Cyril, Hus a Metoděj nám nadělili volno, tak co v Čechách, že ano? Ve čtvrtek a v pátek podnikáme výlety nad hřebenem po celé jeho délce.





    Občas se pokoušíme o přeskok na Lijak, ale vždy to zase brzy točíme zpátky. Dostupy nejsou veliké a základny (pokud vůbec naskakují termické mraky) se dělají v 1500, což je na přeskok málo. Nicméně za těch pár dnů nalítáme pěkných pár hodin, povozíme se pod základnami (a v nich) a vyzkoušíme nejrůznější figury (některé i při přistáních na startu).





    V sobotu odpoledne vítr zesiluje a stále více lidí létá s napnutýma nohama. Červenáček předvádí zajímavou figuru, kterou pracovně pojmenujeme "hodinový přímý let na klapnutých uších způsobený pravděpodobně usnutím pilota".

    Večer za doprovodu deště a blesků přechází studená fronta. Většina lidí podlehne pesimismu a odjíždí do Chorvatska na Buzet, kde další den budou svahovat 30 km na Učku a zpátky v silném větru s termikou. Kovk se o půlnoci zahalí do mlhy tak husté, že se náš táborový oheň z deseti metrů jeví jen jako světle šedý flek na tmavě šedém okolí. Vůbec netušíme, že se další ráno probudíme pod azurově modrou oblohou.