Vyprali jsme si věci, do červeného žihadla koupili olej, dolili plnou a vyrazili. Čekání na stabilnější letní počasí bylo tak dlouhé, že jsme ho raději vyjeli hledat. Koupili jsme mapy a zamířili do Fiordlandského národního parku. Je to obrovská, ďábelsky členitá a zarostlá krajina na jihozápadě ostrova. Pohybovat se v ní je možné jen po vyznačených a upravených trecích. Mimo stezky to prostě nejde.



    Tahle buš, to je vám zážitek. Na padák je třeba rychle zapomenout. Když je kde přistát, není kde startovat, a když je kde startovat … Padák visící někde v buši, to by byla havárie. Změť vysokých stromů, tlejícího dřeva porostlého mechem a obrovských kapradin je tak kvalitní, že jsme byli rádi, když jsme občas zahlídli kousky nebe nebo paprsek slunce. V takovém sloupu světla se hned proháněla hejna "Sandflys" - nejotravnějších stvoření, jaká jsem kdy potkal. Jakási obdoba našich mochniček, ale co do množství a výkonnosti na daleko vyšší úrovni. Okupují tady celou západní polovinu ostrova a vůbec jim to nevadí.



    Jejich přičiněním vznikl maorský národní tanec. Když Abel Tasman a jeho družina poprvé uviděli divoké domorodce plácající se do stehen, krku, hlavy a jejich poskoky z místa na místo, pochopili to jako tradiční kultovní záležitost, a tak taky informaci dále šířili. Dnešní Maorové tanec "Karapakata" před fotoaparáty turistů občas předvádějí, ale o jeho původu moc nemluví. Díky vlhké buši jsme však konečně prokoukli optimistické informace o blížícím se letním období, plném teplých slunečných dnů. Marně čekati … V maorštině se Nový Zéland jmenuje "Ao tea roa". Přeloženo do češtiny - "Ostrov dlouhých bílých mraků". A tomu jsme měli uvěřit už dříve a zbytečně tak nedoufat. Naštěstí se do toho Oskar občas taky trochu opřel a z alpských luk, vysoko nad pásem buše, se ukázaly super pohledy na špičaté vrcholky, jezera a zálivy Fiordlandu. Romantika, která se dá snídat, obědvat i večeřet - pokud se to ovšem nečekaně nezadekuje.

    Pomalu jsme se dokutáleli na samý jih Nového Zélandu. Mezi námi a Antarktidou už zůstal jen Malý Stewartův ostrov.

    V jednom zálivu s třiapůlhodinovou pláží Blanka zahlédla delfíny. Něco jukla, svlékla se a skočila za nima. A co já? Stal jsem a koukal, jestli ji to sežere nebo ne. A nesežralo. Po třiceti minutách jsem připustil, že by to nemuseli být zrovna žraloci, neboť Blanka ještě stále vysmátá plavala a šel jsem do toho taky. No bomba zážitek. Lesklá těla delfínu se kolem vás motají, vynořují se, skáčou a frkají … Bylo to něco nového a tak příjemného, že jsme nové kámoše ještě dlouho pozorovali z pláže. Měli jsme k tomu čerstvé uvařené škeble a čas plynul.



    Jinde jsme zase potkávali tuleně a lachtany. Ti se buďto vyvalovali na skalách nebo řádili v klidných zátokách, ale vesměs se přitom nechávali rádi fotit v jakýchkoliv polohách. To na tučňáky jsme museli čekat ve speciálních dřevěných kukaních. Vylézajíce z moře předváděli navečer srandovní plážové divadlo. Tak v tomhle všem je Nový Zéland jedinečný, tak jako ve způsobu ochrany své přírody. Ale psát o tom více mi určitě nepřísluší. O čem ale psát můžu a chci, to je samozřejmě létání.



    Že na celém jihozápadním pobřeží normálních leteckých kopců nebylo, nechal jsem se zlákat létáním nad skalnatými útesy. Vítr byl silný, ale většinou stabilní, jak už to u moře nebo oceánu bývá. A popisovat, co se tam dělo, je myslím zbytečné. Bylo to na hraně a pro normální létání asi ne zrovna ideální. Ale vyblbnul jsem se důkladně.