První polovinu obyvatel tvoří původní Fidžijci, alias mikrofoňáci. Tak jsme si je nazvali podle černých do kulata střižených mikrofonů, které nosí na hlavách. Tou druhou polovinou jsou Indové, které sem přivezla anglická vláda jako levnou pracovní sílu v době kolonizace. Dnes pátá generace Indů, původně pracujících na třtinových polích, vlastní většinu obchodů a podniků. A nelze opomenout ani podstatnou část Číňanů, Polynésanů a dalších obyvatelů Melanésie. Právě tato kulturní nesourodost bývá příčinou politických střetů.





    Sedíme v autobusu plném mikrofonů a ujíždíme směrem k Rakiraki. Jako na plátně se střídají vysoké hory s plantážemi cukrové třtiny. Okny beze skel na nás fouká svěží vzduch, takže vlhkost a vysoké teploty zdejšího klimatu ani nevnímáme. A když polední slunce začne pálit o něco více, stačí se naklonit z okna ven, jako to dělají místní. Líbí se nám tento způsob cestování a s radostí odpovídáme na každé srdečné "bula" (čti mbula), něco jako vítej nebo ahoj. Slunce pomalu zapadá mezi mandrovy a v zátočinách odráží hnědé stíny rybářů.





    Rakiraki je nevelké město. Má přístaviště a nesporný důkaz kanibalské historie. Jako memento zde stojí hrobka největšího kanibala všech dob. Onen Udreudre si zřejmě nedělal starosti se zásadou správné výživy, když dojídal svou 872. oběť - prý poslední. Současní Fidžijci jakoby se snažili zamaskovat svou nevalnou historii. Jsou milí, přátelští a často se s námi dávají do řeči. Jen jejich robustní těla svědčí o velkém apetitu. A hlavně nikam nespěchají. Lehounký vánek udává rytmus zdejšího života.

    Odevzdaně jsme se sesunuli pod kokosovou palmu a čekáme na opravu pokaženého motoru v našem trajektu. Dalibor smířený s faktem, že letecké terény tady opravdu nenajde, bezduše přikyvuje místnímu podnikateli, který ho láká k založení parasailingového centra. Před několika minutami nevěděl, co je to paragliding ani parasailing, ale spokojí se jedině se slibem, že Dalibor příští rok určitě přijede. Skupinka postarších mužů si zkracuje dobu čekáni po svém. Z tanoy, která je většinou dřevěná, si nalévají do misek z kokosových ořechů kavu. Kava neboli yagona není aromatická káva, jak ji známe my, ale kořen polynéského pepře s lehce halucinogenními účinky. Samotný nápoj vypadá jako odvar ze špinavého prádla a podobně i chutná. Pozvání ale nelze odmítnout. A tak po prvním šálku, kdy nám lehce znecitliví rty, mizíme jako pan Tau.