Je tma jako v pytli. Lidé pobíhají sem a tam, pořád něco přenášejí. Rozbahněnou cestou procházíme kolem náklaďáků, kde se mísí sladká vůně banánů s vůni pokácených borovic. K tomu zase prší a Martin se každou chvíli někam zamotá se svým rybářským prutem. Ospale stojíme pod neurčitým přístřeškem a věříme, že Inice své pozvání myslí vážně. V plně naloženém džípu ujíždíme z nočního Nabouwalu. Řidič bravurně objíždí ležící krávy na silnici a o několik kilometrů dál míjí pokažený autobus. Jsme opravdu rádi, že v něm nesedíme. Řidič nás vysadil někde uprostřed pralesa a nechal napospas novým přátelům. Je po dešti a celou zemi provoněla sladká vůně. V šedomodré krajině se lesknou listy banánovníků a kokosových palem. Míjíme první plechové stavení a už nás vítá Ben, otec Inice. Kolem pasu má omotanou sulu (čtvercovou látku uvázanou jako sukni), na hlavě mikrofon a přes celou tvář zářící úsměv. Jsme hosté a Fidžijci mají ke svým hostům posvátný vztah. To, že si neseme svou postel na zádech, nepřijímají a automaticky nám chystají svá lože. Sami pak ulehnou na zem a za světla petrolejky usínají. Neúnavní moskyti už našli slabiny naši moskytiéry. Nevěřícně obdivujeme houževnatost našich hostitelů a snažíme se být klidí jako oni a spát. I moskyti musí mít jednou dost.





    Někdo ve vesnici zabubnoval na dřevěné lali, začíná další fidžijský den. Čas pro místní nehraje vůbec žádnou roli. Je jedno, zda je léto, zima či podzim. Kokosy rostou pořád, stejně jako pomeranče, banány a citrusy. Také kasava či taro, které používají namísto brambor, roste téměř všude. Ty poctivější přinutí ranní bubnování k motlitbě. Nemusí však nikam chodit, pár vyřčených díků v zázemí domova stačí. A vesměs dostačuje, když se pomodlí hlava rodiny a ostatní mohou v klidu spát. Těšíme se na ranní potápění na korálových útesech. Ale ejhle, dnes je neděle a ta znamená návštěvu kostela a hlavně zákaz jakékoliv práce. A ten berou Fidžijci velice vážně. Páter Willi s gándhíovským výrazem nás přijímá jako první cizince ve vesnici. Sám nás pak v kostele představuje jako pravé, řádné křesťany. Znervózním, když se rozhořčí nad malou účastí v kostele, a když málem křičí, že by zde musel rozdávat jídlo, aby sem všichni přišli. S páterem samozřejmě souhlasíme, ale takticky se vyhýbáme odpolední modlitbě.

    Pořádnou porci kasavy ve sladkém kokosovém mléce a nemalé množství kokosových placiček musíme spořádat těsně před spaním. Fidžijci mají utkvělou představu, že na noc musí být silní, aby se mohli pořádně vyspat. A nepustí nás dříve, dokavaď to nesníme. S těžkým žaludkem i srdcem vzpomínám na přednášky z fyziologie a svou figuru.





    Při pohledu na starou dřevěnou loďku v naší zátoce žertujeme a z legrace ji určujeme jako naše plavidlo na vzdálený ostrov. Když však bratranec Inice začne přelévat benzín do jejího starého motoru, úsměv nám ztuhne na tváři. Překvapen naší nedůvěrou vůči tomuto plavidlu říká, že s ní ujel i větší dálky. Cestou nás doprovází hejno delfínů, skákajících ryb a odliv postupně odkrývá bíložluté korály s modrými hvězdicemi.

    Každá vesnice má svého chiefa a ten rozhoduje téměř o všem. A o to větší má moc chief jediné vesnice na ostrově Yadona, kde se nachází vzácný druh leguána. Zcela vážně mu předáváme kořen kavy a čekáme na jeho verdikt. Hustá atmosféra by se dala krájet. Naši společníci zapomněli mluvit anglicky a chief nám dává jasně najevo, že s námi nemíní ztrácet čas. Obřad pití kavy, který by měl podle místních tradic následovat, se nekoná. Celkové skóre je 1:1. Vesnici navštívit smíme, ale bez povolení vládních úřadů nás na leguány nepustí. Dělá svou práci dobře.