Koncem července na Velkém Javorníku v sobotu v poledne posedává čím dál víc padáčkářů na startovačce a nikomu se nechce odstartovat. Kolem 14. hodiny se vrhají do vzduchu první šílenci. Fouká od SV, ale silná termika dává v intervalech i sever 4m/s, v nárazech ale i 8m/s i více!!! Chvíli to krásně nosilo, chvíli stáli ve spídech přilepení nad kopcem a nehli se z místa. Po půlhodince je to asi přestalo bavit a odletěli směrem k přistávačce.

Počkal jsem na interval s termikou a odstartoval. Po startu jsem ve chvilce byl 200 metrů nad kopcem, termika zdechla a já vůl hnil na startovačku ve spídu. Sartovačku jsem minul a v dalším intervalu jsem opět nastoupal nad start a odletěl nad přistávačku. Stabilně moc nefoukalo, vyklesával jsem tedy ve spirále ze 400m do 200m a ostrýma osmičkama šikmo po větru již přímo na přistání. Zničeho nic náraz zezadu, klapanec na 2/3 odtokovky a přechod do negativky. Po částečném srovnání zůstala 1/3 vrchlíku promotaná a zablokovaná. Při snaze to dopumpovat druhá negativka. Srovnával jsem to a s výškou 40 metrů bržděním zdravé půlky jsem letěl z přistávačky přímo do lesa. V lese jsem přistát nechtěl, odbrzdil jsem lechce zdravou půlku, že to otočím a co následovalo - ostrá necelá 360, kterou jsem zakončil na velkým stromě, shodou okolností mladým javoru. Prosvištěl jsem celou korunu a zůstal viset na vrchlíku pouhé 3 metry nad zemí.

Co z toho asi vyplývá? Pokud skoro všichni sedí na prdeli na startovačce, je lepší tam sedět s ostatníma, než pokoušet štěstí a pověsit to na strom nebo ještě něco horšího. Udělal jsem dost chyb, hřešil jsem na „A“ křídlo. Přežil jsem to bez jediného škrábnutí, příště už to ale nemusí vyjít a co potom?