Naštěstí jde jen o potrhaný padák, i tak mám jistou morální povinnost se s tím podělit. Mělo funět a to i s nárazy - hned po ránu. Šli jsme tedy na kopec hned ráno a...funělo… i s nárazy. To by samo o sobě stačilo, jenže ještě k tomu jsme terén (svah před prostorem Libava) znali půl hodiny z parádního lamináru foukajícího předchozí večer. Svah je jižní, ale startovačka je (u tehdejšího silnějšího jihu nešikovně cca 400m za rohem) na JZápad a nad pěkným údolím zarostlým 15m listnáči. Kamarád se už po startu horko těžko prosazoval podél JZ svahu směrem ke kýženému svahu jižnímu, natož pak v té dýze, kterou pocítil ve středu údolí (neptejte se, proč tam letěl). Mě pak nezbylo, než sledovat jak se docela pomalu ale jistě smiřuje s přistáním (do škvírky mezi stromy nad řekou) na dně údolí. Až na startovačku bylo slyšet křupnutí první větve, kterou objímal ještě před, padákem brzděným, pádem z oněch 15 ti metrů. Krom namočeného-všeho a potrhaného padáku mu nic nebylo - naštěstí. Ještě to odpoledne jsme se dozvěděli o nové a pěkné startovačce přímo na ten jižní svah.
Tak tedy: počasí (vítr) na nic, znalost terénu pramalá, byla pěkná neděle a na startu jsme byli sami, nezdolatelná chuť vynahradit si zrušený výlet na Jih a to nejzásadnější - z toho všeho jsme měli pochybnosti už na startu. Závěrem: Odpovědnost a rozum zvítězí nad chutí a nezkušeností.