Slovinsko se za posledních bezmála 10 let stalo Mekkou českého a postupně i slovenského paraglidingového mistrovství. Důvodů je celá řada - ať už krásné horské prostředí, nadprůměrné termické podmínky, ceny srovnatelné s Českou republikou nebo poměrně dobrá dostupnost. Za celou tu dobu vyzkoušeli čeští a slovenští piloti několik různých lokalit - hřeben Karavanky na severu Slovinska, okolí vesničky Kobarid v jižní části Julských Alp a letos jako novinku také pohoří Golte, sousedící s východní částí hřebene Karavanky. Oproti nim je pohoří Golte menší co do výšky i rozlohy. Lze jej přirovnat ke Krkonoším, i když nadmořské výšky jsou zde poněkud vyšší.

    Hory jsou zalesněné bukovými lesy, ve vyšších polohách najdeme také smrky. Pod horami se klikatí údolí, která nejsou příliš sevřená a tak nabízejí dostatek prostoru k přistávání s padákovými kluzáky na četných pastvinách a loukách. Přímo na vrchol Golte, nesoucí stejné jméno jako celé pohoří, vede kabinová lanovka, k níž se dostaneme po silnici z krásného městečka Mozirje autem během pěti minut. Startoviště však leží poněkud jinde, než se nachází horní stanice lanovky a je potřeba se k němu přiblížit autem po lesní cestě plné serpentin. Rozhodně to není jízda po dálnici a zejména v horní části připomíná dlouhá kamenitá cesta spíš tankodrom.

    Letos jsem se vypravil na společné mistrovství České a Slovenské republiky, aniž bych se pevně rozhodl závodit či nezávodit. Hlavním účelem mé cesty do Slovenie bylo napsat reportáž a nafotit pár snímků. Na cestu jsem se vydal z Kladna ve středu 4.července odpoledne a vyzkoušel cestu přes Jihlavu, Znojmo a Vídeň. Ve Vídni jsem se setkal s Peterem Zacharem, slovenským distributorem časopisu Paragliding, a předal mu několik balíků časopisů, určených pro Slovensko. Po rozloučení s Peterem jsem ve Vídni dokonale zabloudil. Nezbylo, než oslovit jakousi dívku na noční ulici a zeptat se, kde je dálnice. Dívka však byla Italka, ostatně velice pohledná, a sama civěla do mapky, aby našla svůj hotel. Nakonec jsem jí do hotelu odvezl a mohl jen litovat, že potřebuji pokračovat v cestě - kdo ví, jak moc by se naše přátelství prohloubilo… Bloudil jsem Vídní dál a nakonec jsem zastavil u policejní hlídky a zeptal se jich na cestu. Jejich přístup mě značně překvapil - velice vstřícně mi nabídli, abych je následoval za jejich autem, že mě na dálnici odvedou. Mluvili velmi dobře anglicky a tak jsem rychle poznal, jak má správně vypadat práce policisty.

    Další cesta vedla přes Graz a byla zdlouhavá a nudně fádní. Pokračovala přes slovinskou hranici na Maribor, Celje a dál do severovýchodního Slovinska. Za Celje jsem z dálnice uhnul a už se moc těšil na spánek na louce. Původně bezoblačná noc, plná svitu měsíce, se zatáhla. V mdlém světle jsem pozoroval vršky hor, protínající oblačnou deku. Projížděl jsem venkovské silničky, vlnící se jako had a byl už dost ospalý z dlouhé jízdy. Nemohl jsem najít vesnici Varpolje, v níž je kemp Menina, hlavní základna naší závodnické party. Podle GPS jsem tedy dojel na přistávačku pod Golte a přenocoval.

Čtvrtek 5.července
    Následující den, čtvrtek 5.července, byl podle propozic prvním soutěžním dnem. Vyklubal se z něho však branně-sportovní den, při němž jsme si procvičili práci s buzolou a základy tábornictví na opuštěných místech. Ale vezměme to popořadě. Sotva jsem dorazil do kempu, který jsem nakonec za denního světla našel, vyráželi všichni na první briefing na start. Otočil jsem auto a jel taky. Výjezd byl zprvu docela dobrý, ale po pár kilometrech se asfaltka změnila na vytlučenou cestu, kde dostala všechna auta pěkně zabrat. Jelo se hlemýždím tempem do kopce, v němž nás postupně zahalila mlha, jak jsme stoupali nad základnu oblačnosti. Nahoře jsme zaparkovali auta u Mozirjské kočy a již dohlednost kolem 20 m naznačovala, že dnes to nebude se soutěžením až tak vařící. Sešli jsme se taková malá partička - Šikec, Hans, Stříbrňák, Čaukin, Radek Vyhlas a já. Přestože tu nikdo z nás nikdy předtím nebyl, vyrazili jsme srdnatě vpřed po nějaké cestě, kterou nám radili ostatní kámoši do vysílačky. Po dvou minutách chůze do mírného kopce ztratil Šikec nervy, vykřikl pár nepublikovatelných výrazů do zdejších lesů, prásknul padákem o zem a že prý dál nikam nejde. Smáli jsme se mu a šlapali dál lesní pěšinou v husté mlze neznámo kam. Po půlhodině jsme začali mít pochybnosti, zda jdeme správně. Kdesi za námi neustále hudral Šikec, vpředu jsme hledali nějaký orientační bod a hlavně cokoliv, co by třeba i jen vzdáleně připomínalo startovačku. Kluci nám stále radili vysílačkou a celý ten rozhovor byl stále zmatenější.

"Kluci, tady u toho rybníčku máme jít doleva nebo rovně?"
"U jakýho rybníčku? Zatočte až u kapličky!"
"Tady žádná kaplička není."
"Aha. Vidíte takový ten veliký strom?"
"Vidíme. Je vlevo u rybníčku."
"Ne - musí být před vámi u bílýho šutráku!"
"Tady nejsou žádný šutráky."
"Tak se dejte doleva a každou chvilku dorazíte sem."

    Pak jsme zabloudili a nakonec se vrátili vyhledat jinou cestu. Po té jsme pak šlapali do strmého svahu, dokud se cesta nevytratila v tmavém, neprůchodném lese. Zase bylo všechno špatně. Šikec upustil od sprostých nadávek a ponechal jen nadávky zrna ještě hrubšího. Cestou zpátky jsme se znovu ztratili. Radek Vyhlas vyndal GPS, jímž jsme se marně pokoušeli dohledat cestu, mimo jiné i proto, že souřadnice startu nám pořadatel zadal špatně. Utábořili jsme se, načež jeden z nás odklusal do lesa vyhledat jakoukoli cestu, vedoucí odsud pryč. Šikece napadlo rozdělat oheň a já vytáhl knížku "Jak přežít", kterou jsem vzal z domova pro všecky případy. Přežít jsme chtěli všichni a tak Šikec vytáhl z batohu plechovku Gambrinusu, kterou jsme mu dost snadno pomohli zdolat. Odpočívali jsme ve starém smrkovém lese, v korunách stromů se tiše valila šedá pára a panovalo šedivé, nevlídné počasí. Po půlhodině jsme uhasili oheň a pokračovali v cestě vzhůru, prodírali se smrkovou džunglí, abychom po další půlhodině úplného bloudění a náročného pochodu hustou vegetací v prudkých svazích vylezli… u toho rybníčku, kde jsme se předtím otočili s tím, že jdeme špatně. Stříbrňák, který jinak docela dobře svítil v mlze svojí oranžovou hlavou, vyndal mapu, na níž jsme se však marně pokoušeli najít. Jediná barva turistické značky, kterou ve Slovinsku znají, je červená. Stáli jsme na průsečíku tří turistických cest a podobných průsečíků jsme na mapě našli asi sto tisíc. Rozhodli jsme se vrátit k autům s tím, že startoviště nám asi nejspíš zůstane utajeno. Šikec přestal mluvit, protože všechny nadávky vyřkl několiksetkrát a nové, horší, už nevymyslel. Sešli jsme dolů, kde jsme začali potkávat lidi, vracející se ze startoviště. Aspoň nám ukázali správnou cestu, jíž jsme však kvůli matoucímu dřevěnému ukazateli s nakresleným padákem neobjevili.

    Všichni jsme sjeli o pár set metrů níž, kde bylo druhé startoviště. To se nyní nacházelo prakticky v úrovni základny oblačnosti, ale hluboko dolů do kraje jakž takž vidět bylo. Vítr snad žádný nefoukal a tak toho bezvětří někteří využili a slétávali dolů na přistávačku. Nikde žádný náznak termiky, jen volné slety. Briefing byl několikrát odložen s nadějí, že by snad bylo možné letět aspoň 15 km, ale dnes by to asi bylo opravdu nemožné uletět. A tak jsme shlédli exhibici Tomáše Lednika a jeho fascinujících lopingů, zakončených spirálou s uchem padáku těsně nad zemí, ale i zavěšení jiného padáku na dráty elektrického vedení poblíž startu.

    Obloha se zatáhla ještě více a soutěžící piloti i jejich doprovod skončili v kempu nebo v okolních restauracích, kde je vždycky všem dobře.

Pátek 6.července
    Po nočních radovánkách v kempu, kdy jsme se sešli s kamarády z celé republiky a přilehlého okolí a kdy jsme museli všechno důkladně probrat, se nám nechtělo ráno moc vstávat. Počasí ale naznačovalo, že by se snad i dalo létat. Ráno krátce po osmé hodině, kdy většina obyvatel kempu ještě spala, jsme zašli s Milanem Michnou (Mimichem) ze Sky Paragliders do domečku správce kempu, kde jsme měli možnost díky úsilí Standy Hlavinky (www.skyfly.cz) prosurfovat příslušné předpovědi počasí na internetu. Počasí vypadalo na dnešní den vcelku příznivě, i když bylo možno předpokládat odpolední bouřky. Kluci z organizačního týmu se rozhodli pro kratší trať a startoviště bylo pro dnešek určeno jiné, než včera. Vznikla velká kolona aut, sunoucí se v serpentinách na západní stranu Golte. Startoviště se nachází na středně velké louce v půli cesty k vrcholu, s převýšením k údolí asi 600 m. Terén kolem byl členitý a zalesněný, dole se klikatila říčka a naproti se pak zvedaly strmé hory, završené bílými skálami. Ty ovšem dnes vidět nebyly, dohlednost totiž byla jen několik kilometrů a nad hlavami, ve výšce nějakých 300 m nad startem, se hromadilo veliké množství kumulů nejasných tvarů a neurčitého vývoje. Bylo horko a dusno, vcelku žádné výrazné projevy termiky. Proběhl briefing v podání ředitele závodů Karla Janků a Milana Michny; letos měli závodníci poprvé v historii českého mistrovství možnost dokumentovat svůj let buďto klasicky fotografováním, anebo pro nás zatím nezvyklou cestou záznamu trasy v GPS.

    Po briefingu jsme se všichni odebrali na louku, vzdálenou 100 m, kde jsme si nachystali svá křídla a ostatní věci k letu. Louka se poměrně hustě zaplnila padáky a jakmile jsme byli všichni ustrojeni, usedli jsme a čekali. Startovní okno se otevíralo ve 12.30 a zbývalo nám několik minut. Typ disciplíny byl pro dnešek "speed run", tedy každému závodníkovi se měřil čas individuálně a tento typ měření času jsme už hodně dlouho nezažili. Dnešní cílový let byl dlouhý 33,2 km a měl se odehrávat převážně nad jižními svahy Golte. V nejnižší části startovní louky se usadili i někteří favorité závodů - několikanásobný mistr ČR Ondřej Dupal, jeden z nejlepších slovenských paraglidistů Michal Orolin, špičkový český reprezentant Tomáš Lednik. Byl jsem rozložený kousek nad nimi a bedlivě sledoval jejich počínání, abych se ujistil, zda hodnotím situaci ve vzduchu stejně jako oni.

    Údolí pod námi bylo už delší čas ve stínu neostré kupovité oblačnosti a potom se na čas prozářilo slunečním světlem. Ručičky hodinek se přiblížily ke třinácté hodině a žádná hromadná startovní panika se zatím nekonala. Kolem třinácté hodiny se mi zazdálo, že by se údolí už mohlo trochu prohřát a že by mohlo dávat termiku. Zpozoroval jsem, že i Ondřej se nachystal k letu a potěšilo mne, že mě napadla stejná myšlenka, jako tohoto zkušeného závodníka světové úrovně. Jo, ještě tak mít ty jeho zkušenosti! Vtom jako první ze všech odstartoval Mišo Orolin na svém červeném Gradientu a zdálo se, že kus před startem zachytil jakési stoupání. Ondra na nic nečekal a odstartoval za ním a mně se též nechtělo dál vyčkávat na nejistý vývoj počasí a letěl jsem za nimi. Neměli jsme však štěstí - termika byla vysloveně špatná, jen malé a neuspořádané bubliny. Ondra s Mišem zkoušeli točit u svahu, já se odklonil k bočnímu kopci, ale ani jeden z nás se pořádně neuchytil. Postupně jsme systematicky vyklesávali, dokud jsme nepřistáli.

    Za námi se druhá vlna udržela trochu déle, ale i tito letci zanedlouho přistávali dole na loukách. Vítr v údolí byl celkem silný a dost měnil rychlost i směr. Pozoroval jsem, jak nad startem krouží chumel padáků - borci, tak přece se jen udrželi a snad i poletí dál. Získali jakous - takous výšku a zamířil nad nás, protože v naší blízkosti byl v údolí první otočňák, most přes řeku. Bylo však vidět, že aspoň polovina závodníků nemá dost výšky a marně se snaží najít vůbec nějakou termiku. Mnoho pilotů potom brzy nato přistávalo na louce nedaleko nás. Zároveň bylo znát, že vítr ve výšce rozhodně není slabý a že piloti mají problémy se proti němu prosadit. I tak zde bylo patnáct pilotů, kteří vyfotografovali první otočňák a pokračovali dál, aby překonali minimální vzdálenost a zapříčinili, že se v tomto kole přece jen bodovalo. Bohužel, nebo pro mnohé spíš naštěstí, dva z pilotů neměli v pořádku dokumentaci letu a jejich body byly anulovány. Tím se počet letců, překonavší minimální vzdálenost, dostal pod 20% a toto kolo tedy nemohlo být uznáno.

    Ale co naplat, počasí bylo ve stylu prádelny a rozhodně mělo daleko k plachtařské lati. Nejdelší uletěné vzdálenosti byly okolo 11 km a to je ve zdejších horách spíš smutné.

    Jako zpestření jsme shlédli akrobatickou sestavu slovenského pilota Robo Cisára, která se velmi snadno mohla změnit v tragédii. Musím říci, že všichni, kteří jsme jeho nechtěnou produkci pozorovali, jsme dobrou minutu ani nedýchali.

    Robo nejprve klasicky kroužil v rozbité termice, ale křídlo mu znenadání spadlo do vývrtky. Přitom se mu rotující vnější polovina vrchlíku zamotala do šňůr a vznikla tzv. kravata. S tím Robo padal poměrně velkou výšku a snažil se svůj Trans srovnat. Několikrát jej přetáhl do full-stallu a konečně asi 150 m nad lesem zamotané křídlo ze šňůr vymotal. Všichni jsme si oddychli, když náhle začal vrchlík znovu padat ve full-stallech a vývrtkách dolů. Značnou rychlostí se zřítil do stromů na úpatí svahu. Utíkali jsme tam; Robo seděl na zemi bez jediného škrábnutí, ale celý rozklepaný a úplně rozhozený. Další přiběhnuvší kluci už mu sundávali padák ze stromu a potom jsme sešli dolů na přistávačku. Robo slíbil, že večer spolkne nějaké ty panáky, aby se vzpamatoval a my jsme mu to vřele doporučovali. Byli jsme samozřejmě šťastní, že se mu nic nestalo, protože pád vypadal opravdu dost hrozivě.

    Večer proběhla párty od organizátorů, tj. firmy Sky Paragliders. Každý si mohl vzít pečené maso, točené pivo a víno. Povídalo se o všem možném, ale za skutečnou perlu bych považoval vystoupení hudební skupiny Kondor Band, složené z beskydských lítačů. Bohdan Wojkowský brilantně hrál na akustickou kytaru typu Ovation (o pár dní později se stal hrdinou závodů, když zachraňoval polského závodníka) a současně vedl svým zvučným hlasem sekci zpěváků, Honza Křístek hrál na elektrickou baskytaru jako profesionál a tvrdil muziku, Jirka Procházka doprovázel kapelu na bicí a určoval rytmus. Celou skupinu doprovodil jako host Tomáš Mrkvička na banjo. Před jejich stánek přicházelo stále více posluchačů a odměňovali muzikanty hlasitým obdivným pokřikem a potleskem.

    Párty se protáhla do ranních hodin a protože jsem chtěl mít trochu klid, odjel jsem (ostatně jako každou noc) pryč z kempu, dnes do hor Menina, s úmyslem v klidu a soukromí si zapsat všechny poznámky o uplynulém dni. Nocoval jsem na hřebeni ve výšce 1200 m a celou noc foukal silný vítr kolem 20 m/s. To nedávalo příliš optimismu pro létání příštího dne a skutečně pak druhý den vanul dost silný vítr na to, aby se létalo. Zrána jsem sjel do kempu, kde jsme si spolu s organizátory prohlédli na internetu nové prognózy počasí, které nás utvrdili, že sobotní počasí bude po celý den větrné.