Při výrobě světlocitlivých prvků digitálních fotoaparátů se používají dvě různé technologie - CCD a CMOS. Snímače typu CCD se podle způsobu "sbírání" elektrického náboje z jednotlivých světlocitlivých buněk ještě dělí na progresivní a prokládané. Z progresivních CCD snímačů se elektrický náboj sbírá ze všech buněk vysokou rychlostí téměř najednou nebo dokonce skutečně najednou (FTD - Frame Transfer Device), nepotřebují tedy mechanickou závěrku a expoziční doba může být velmi krátká (až 1/10000s). Z buněk prokládaných CCD snímačů se naopak sbírá elektrický náboj po částech, neobejdou se tedy bez mechanické závěrky, která určí dobu, po kterou jsou všechny buňky najednou osvětleny. Prokládané CCD snímače jsou ale výrobně jednodušší a tím i lacinější. Neznamená to ovšem, že by snad měly být méně kvalitní. Profesionální zrcadlovka E-10 firmy Olympus je osazena právě prokládným CCD snímačem s citlivostí ISO 80 až 320 a celkem 4 mil. obrazových buněk.

    Každá buňka snímače převádí dopadající kvantum světelného záření na odpovídající velikost elektrického náboje podle senzitometrické charakteristiky zvlášť pro každou ze tří základních barev (červená, zelená, modrá - RGB). Výsledné hodnoty z každé buňky jsou pak převedeny pro každou barvu zvlášť na osmibitové hodnoty (tedy vždy 256 úrovní). Každý bod obrazu je tedy popsán jedním 24-bitovým číslem (3 barvy x 8 bitů), které přesně vyjadřuje úroveň jasů všech tří základních barev. To představuje pro každý obrazový bod 2²⁴ hodnot, tedy asi 16 milionů možných barevných kombinací (True color). Tento počet se nazývá barevná hloubka.

    Technologie CCD (Charge Coupled Device) samotná je výrobně náročná a poměrně drahá. CCD snímač potřebuje pro svoji správnou funkci hned 3 různá napájecí napětí a jeho spotřeba je poměrně vysoká. Navíc další obvody ke zpracování signálu z CCD snímače a kompresi vzniklých dat se vyrábějí rozšířenější technologií CMOS. V útrobách budoucích digitálních fotoaprátů zřejmě tedy převládnou snímače vyrobené buďto technologií CMOS a nebo technologií dnes ještě zcela neznámou.



    Rozlišení snímačů digitálních fotoaparátů ať už CCD nebo CMOS je již tak vysoké, že začíná konkurovat metodě pořizování snímků na klasický kinofilm. Udává se (odhady se liší), že políčko kinofilmu obsahuje po vyvolání kolem 5-6 milionů efektivně využitelných obrazových bodů. V dnešní době (píše se rok 2001) jsou již k dispozici snímače s celkem 16 mil. obrazových buněk (výrobce Foveon).