"Jedes s nama za Fatimou?" objevila se na konci června krátká textová zpráva na mém mobilním telefonu a protože únik od civilizace vítám v kteroukoliv roční dobu, bylo okamžitě jasné, že závěr července budu trávit s výpravou lítačů asi 100km SV od Říma, v nádherném údolí vesničky Castelluccio, v místech, kde je v noci úplné ticho, tma taková, že Mléčnou dráhu lze přehlédnout od obzoru k obzoru a vzduch tak čistý, jak bývá jen vysoko v horách v nadmořské výšce kolem 1300 metrů. V místech, kde pilot přistává přímo u svého stanu na dně kruhového údolí o průměru 6 kilometrů, rovného jako stůl, s nekonečným trávníkem bez stromů a keřů, kde startovat lze v podstatě z kteréhokoliv ze svahů, zvedajících se všude kolem a kde východní straně údolí vévodí majestátný Monte Vettore s vrcholem ve výšce 2476m n.m.



    O tom, kdo je Fatima, jejíž jméno je vyryto na každém druhém stole ve vinárničce Lu Crinu ve vesničce San Pellegrino, která patří světoběžníkovi Giuseppemu, o tom až později.

Je to trochu z ruky
    V rámci experimentování jsme se rozhodli rozdělit výpravu na dvě skupiny, přičemž naše ostravská skupina "A" se vydala prozkoumat tu nejrychlejší trasu, bez ohledu na finanční ztráty a lidské oběti. Výsledkem bylo 16 hodin divoké jízdy, kdy ručička rychloměru nesměla za žádných okolností klesnout pod 100km/h a přípustných bylo pouze několik krátkých zastávek kvůli čůrání, zvracení a podobným blbostem, kterými některé slabší kusy zbytečně zdržovaly plynulost naší ďábelské jízdy. Na tachometru jsme pak v cíli cesty odečetli vzdálenost 1540km.

    Možností, jak dosáhnout Castelluccia vysoko v italských horách, je jistě více. Nám se osvědčila velmi rychlá trasa po rakouských dálnicích přes Vídeň, Graz a Villach, v Itálii pak placené úseky dálnic přes města Udine, Mestre, Padova, Bologna, Firenze a dál k jihu směrem na Řím. Navigačně je trasa velmi přehledná, navíc prý všechny cesty stejně vedou do Říma. Asi 60 km před Římem je však třeba odbočit z dálnice na město Terni a po ujetí asi 30km odbočkou na Terni Ovest do tohoto města skutečně sjet. Dálniční poplatky obou italských úseků činí dohromady v přepočtu asi 1100Kč. Rozděleno mezi tři piloty je to skoro zadarmo.

    Ve městě Terni začíná jediný navigačně obtížný úsek cesty. Nespolehlivější metodou navigace se ukázalo pečlivé sledování směrových tabulí s názvy Norcia, Cascia a Visso v klikatých uličkách města. Všechny totiž ukazují stejný směr a na každé křižovatce figuruje alespoň jeden z těchto názvů. Po šťastném opuštění města Terni už jednoznačně převažuje název Visso. Ovšem ještě asi 19km před městečkem Visso je třeba odbočit vpravo na městečko Norcia. Odbočka je výrazně označená tímto názvem a ihned po odbočení mizí silnice v tunelu.

    Při průjezdu úzkými uličkami městečka Norcia je třeba se držet směrovek s názvem Forca Canapine. Hned dva kilometry za městečkem Norcia se nalézá důležitý "meeting point" na souřadnicích N42°46.198' E13°06.226' ve formě křižovatky s napajedlem a pitnou vodou. Odbočuje se zde přesně podle ukazatelů vlevo na Castelluccio a z tohoto místa již zbývá k cíli pouze 28km po serpentinách vzhůru jižními svahy hřebene, se závěrečným průjezdem horského sedla ve výšce 1500m n.m. a následným sešupem na dno údolí Castelluccia o nějakých 200 metrů níže. Už v horském sedle se otevře výhled do údolí, který se jen velmi těžko komentuje, ale všem pilotům je v tu chvíli okamžitě jasné, že jsou na správném místě.




    Ale vraťme se ještě k onomu "meeting pointu" za městečkem Norcia u napajedla s pitnou vodou. Hned z několika důvodů je velmi rozumné přečkat první noc po příjezdu přímo zde a posledních 28km do Castelluccia si nechat až na ráno. Zdá se to jistě jako naprostý nesmysl, ovšem jen na první pohled. Proč?




    Naprostá většina pilotů jistě načasuje svůj příjezd do těchto končin na noc, aby mohla druhý den po krátkém či delším schrupnutí létat. Kolem napajedla je možno do trávy volně pohodit spacák i s pilotovým unaveným tělem uvnitř a bez velkého přemýšlení usnout. Ne tak ovšem v údolí Castelluccio, které už neleží v nadmořské výšce 700 metrů, ale rovných 1300. Tam už je rozumné postavit na noc stan a vůbec se na ranní mráz dobře připravit. Utrmácený pilot k tomu pochopitelně nemá příliš chuti, navíc všude tma jako v pytli. Výsledkem pak bývá rýma či nachlazení hned první den pobytu.

    Druhým důvodem jsou italští řidiči, kteří se v noci často podnapilí řítí po horských serpentinách šíleným způsobem a dopravní značky nerespektují ani za střízlivého stavu. Nutno přiznat, že i tak jezdí většinou bravurně, ale když se ze zatáčky v protisměru vyřítí dvě dálková světla přes celou silnici, je to pro českého řidiče, ještě k tomu zpitomělého dlouhou jízdou, přinejmenším hodně nepříjemné. Navíc průjezd sedlem do údolí Castelluccia se mnohem lépe vychutnává ráno, kdy pohled do údolí zalitého ranní mlhou, ze které se vypínají mohutné hřebeny nasvětlené ostrým ranním sluncem, bere dech a závěrky fotoaparátů zběsile cvakají.



    Druhou možností příjezdu do Castelluccia, kterou jsme ověřili při cestě zpět, je odbočit u města Bologna na jihovýchod a po dálnici, lemující východní pobřeží Itálie projet kolem měst Rimini a Ancona až k městu San Benedetto, kde je třeba odbočit vpravo do vnitrozemí na Acsoli Piceno. U tohoto města je dobré se držet směrovek s názvem Roma a asi 30km za Ascoli Piceno ve vesnici Trisungo odbočit vpravo na Pretare. Po několika serpentinách za touto horskou vesnicí následuje odbočka vlevo vzhůru do sedla Forca di Presta a za sedlem již jen sešup na dno údolí Castelluccia.

    Cesta po pobřeží vychází časově i co se vzdálenosti týče nepatrně lépe (1490km) než cesta směrem na Řím. Dokonce i dálniční poplatky vyjdou o maličko nižší. Několik stovek kilometrů jízdy podél moře může být pro suchozemského tvora navíc docela zajímavých, ovšem pouze tehdy, projíždí-li tento úsek ve dne.

    Přímo na dně uzavřeného údolí se nachází několik veřejných tábořišť blízko vedle sebe na souřadnicích N42°48.419' E13°12.004'. Tábořiště jsou spíše symbolicky ohrazena provizorní páskou a lze na nich volně stanovat bez jakýchkoliv poplatků. Rozdělávání otevřených ohňů je však přísně zakázáno, ostatně daleko široko stejně není co pálit.



    Sotva 50 metrů od silnice je bohatý zdroj pramenité a pitné vody ve formě napajecích žlabů pro dobytek a samozřejmě taky pro piloty. Voda je křišťálově čistá, ledově studená a velmi dobrá, takže když jsme si odmysleli zdechlou ovci, která to už ke žlabu chuděra nedotáhla a opodál vydechla naposledy, byla to hotová idylka. V kterémkoliv z mnoha žlabů se pohodlně vyráchá i celý pilot, i když koupání ve studené vodě v nadmořské výšce 1300 metrů pochopitelně není pro každého.




    I když v Římě panují letní vedra přes 30°C, je třeba v Castellucciu počítat s ranními teplotami pod bodem mrazu. Během dne už samozřejmě ostré horské slunce smaží takovou silou, že se nejenom kraťasy, ale hlavně šiltovka na hlavu náramně hodí. Ráno po probuzení je však nanejvýš rozumné vyměnit ji za kulicha. Jinovatka na všem, co zůstalo přes noc venku, je naprosto běžná záležitost, léto neléto. Druhým řešením, které si někteří velmi pochvalovali, je vylézat ze stanu až po deváté hodině ranní, kdy se již nad některými svahy objevují první příznaky termiky, ze startovišť se odlepují první nedočkaví aviatici a teplota na dně údolí je po rozpuštění ranní mlhy již velmi příjemná.

    Ze všech těchto zjištění však plyne jeden docela důležitý závěr. Castelluccio na rozdíl od Bassana rozhodně nepatří k jarním terénům. Sníh se zde houževnatě drží často hluboko do května.



    Uspěchá-li nedočkavý pilot příjezd do Castelluccia a je zaskočen závějemi na výjezdových cestách ke startovištím, může s výhodou využít dvě jihozápadní startoviště do sousedního údolí městečka Norcia a létat tam. Toto údolí leží o 600 metrů níže a na obou startovištích San Pellegrino i Rifugio Perugia přetlačí odpolední termika spolehlivě jakýkoliv, pochopitelně ne příliš silný vítr.