Uteklo už 31 dní od chvíle, kdy jsme sem dorazili a světový rekord se zdá být den za dnem vzdálenější a nedosažitelnější. Naše sebedůvěra je silně narušená. Strávili jsme už spoustu času v honbě za cílem a jsme pod velkým psychickým tlakem Zbývá už jenom několik dní a naše motivace je slabá. Navíc současná situace není právě nejpříjemnější, protože spousta pilotů teď kopíruje naši taktiku velmi časných startů a snaží se udržet ve vzduchu už během ranních hodin. Byla by to katastrofa, kdyby některý ze zahraničních pilotů překonal rekord, když my už jsme tomu věnovali tolik času a úsilí. Teď je ale nejdůležitější zkoušet to dál, nebrat na vědomí žádné tlaky a soustředit se jen na vlastní schopnosti.

    Už jsem úplně upustil od svého zvyku rozhrnout časně ráno závěsy a zkontrolovat oblohu. Radši zůstávám bez názoru na letové podmínky až do dosažení náhorní plošiny Tabosa na 120. kilometru. Hustá vrstva oblačnosti tlumí dnes sluneční svit už během cesty nahoru na start. Někteří piloti jdou do vzduchu už během našich příprav ke startu a vypadá to na pravděpodobné přistání už po prvním přeskoku. Naše taktika je letět spolu, abychom zvýšili průměrnou rychlost. Otázkou zůstává, jestli to dokážeme, protože letět deset hodin v těsné formaci se snadněji řekne, než provede. Startujeme v 7:20 s nějakými dalšími piloty. Ostatní se domnívají, že to ani nestojí za pokus a čekají na zlepšení podmínek.

    Hned na počátku letu naše taktika společného letu selhává. Opouštím první stoupák ve společnosti André Modelo a Ceará, zatímco Frank a Cecéu se rozhodli před odletem ještě trochu vyčkat. Můj první přeskok je hrozný, druhý stoupák se stěží probouzí a já jsem na 15. kilometru sám, v kritické výšce 150 metrů a navíc ve stínu. Je teprve 8:00 a jediné chybné rozhodnutí stačí k tomu, abych seděl na zemi. Ale jaksi se mi daří přežít a pokračovat v letu.

    Ani Frank a Cecéu nejsou v jednoduché situaci a musí překonat rozsáhlou zastíněnou oblast. Letem přes kopečky přímo za startem se jim ale daří udržet se ve vzduchu. André a Ceará mezitím volí trasu mírně vpravo, což se vyplatilo a daří se jim dosáhnout nasluněné oblasti s pěkně vyvinutými mraky. Teď jsou už 10 kilometrů před námi. Cítím nervozitu, ale snažím se udržet pozornost, protože nás čeká ještě 9 hodin letu. Frank a Cecéu jsou asi 5 kilometrů za mnou a na chvilku mě napadá, že spojíme síly. Chyba! Je časně ráno, cykly vývoje termiky jsou příliš rychlé a nejsem schopen na ně čekat. Musím se tlačit kupředu sám a čekat na lepší příležitost, abych se k nim připojil.

    Před dosažením Madalena se nám téměř daří spojit se do skupiny, ale protože moje stopa funguje lépe, znovu jsem nucen pustit se dopředu sám. Frank a Cecéu volí složitou trasu, což jim celou cestu až k náhorní plošině Tabosa komplikuje život. Takže souhrn první části letu vypadá takto: velice složitý postup, vrstva mraků ve střední výšce, zadržující už tak slabé ranní slunce, rozpadlá skupina - já osamocený s rizikem předčasného přistání, Frank a Cecéu neschopni mě dohonit a já neschopen na ně čekat, André a Ceará s náskokem 10 km před námi a nakonec jistota, že pokud se nám podaří udržet se ve vzduchu, mohl by to být den se vzdáleností přes 400 kilometrů. Ale máme jeden problém a tím je dvojice zdatných a schopných pilotů, kteří letí spolu a před námi. Máme zpoždění.

    Na chvíli jsem poněkud zmatený, jak se snažím současně zkrátit vzdálenost k vedoucí skupince André - Ceará a přitom spojit síly s Frankem a Cecéu za mnou. Pokouším se ovládnout nervozitu a soustředit se na reálnou situaci. Letět sám pro mě znamená zvýšené riziko a i kdyby se mi podařilo dohonit vedoucí skupinku, mám pochybnosti, jestli budu schopen ovlivňovat jejich rozhodnutí. Takže moje taktika bude pokusit se zdržet je, aby Frank a Cecéu získali víc času. Konzervativní rozhodnutí, které ale bude životně důležité pro naši skupinu.

    Jakmile přilétáme k náhorní plošině Tabosa, cítím příležitost, jak konečně počkat na Franka a Cecéu, a tak na chvíli zpomaluji.

    Začínám kroužit ve slabé bublině, abych označkoval termiku a umožnil mým společníkům udělat přeskok směrem ke mně rychleji a v menší výšce. Na 110. kilometru jsme konečně pohromadě. Cesta ke světovému rekordu je znovu otevřená.

    Mezitím už André a Ceará překonali pohoří Tabosa a se značným náskokem rychle pokračují rovinami Nova Russas. My se loudáme přes plošinu v 700 metrech. Při opouštění náhorní plošiny nalétávám silné jádro, které mě zvedá zhruba 400 metrů nad Franka a Cecéu, a tak.volím přeskok přímo ve směru k Andrému, abych ho přinutil opustit jeho stoupák ještě před dosažením základny. Taktika funguje skvěle. André nechává svůj stoupák plavat, aby si udržel vedení. Daří se mi dolétnout do jeho opuštěného stoupáku a tím jej okamžitě značím i pro svoje společníky.

    Je jasné, že když se nám klíčovou myšlenku létání ve skupině podaří uskutečnit, přinese nám to velkou výhodu. Není to ale vůbec jednoduché, což je vidět na vedoucí skupince André a Ceará, která se rozpadá hned za plošinou Tabosa. Ceará tady dělá riskantní rozhodnutí a v rovinách se ocitá tak nízko, že se nám daří ho přeletět. Je si příliš jistý dobrými letovými podmínkami a nakonec kvůli nepřiměřeně riskantní taktice přistává v 11:00 poblíž Nova Russas. Naše trojice má teď k rekordu blíž, i když naše časování vzhledem k termickým cyklům není úplně dokonalé.

    Osamocený André letí skutečně dobře a jeho časování na termické cykly je téměř perfektní. Zaostáváme za ním asi o 10 kilometrů a nejsme schopni ho dohonit. Na úseku mezi Nova Russas (175. kilometr) a Pedro II (270. kilometr) máme docela slušné tempo a kamarádsky si pomáháme efektivně vyhledávat stoupáky. Skupinový duch, o kterém jsme si tak často povídali, se konečně mění ve skutečnost. Teď fungujeme jako jeden kolektiv a následující rozhodnutí u Pedro II nás v tom jen utvrdí.

    Po příletu k Pedro II se dostáváme do svízelné situace a jsme pod velkým tlakem. Je 14:20 a my máme jenom 500 metrů nad zemí. Kritická výška pro tuto fázi dne. Točíme slabý stoupák, ale kvůli závodění s časem se potřebujeme pohnout kupředu. Záměrem naší skupiny přece není ani vyhrát závod, ani zaznamenat další let o délce nějakých 300 kilometrů. Abych pomohl skupině, rozhoduji se vyrazit odvážně vpřed. Jakmile oznamuji vysílačkou, že mám v úmyslu dolétnout pod mrak daleko před námi, reagují moji společníci skvěle: "Když letí jeden, letíme všichni. Buď to bude rekord a nebo se nám zapráší od bot!"

    Naším cílem je rozsáhlý a dobře vyvinutý mrak nad malým jezerem za Pedro II. Po cestě k němu přemítám, že naše schopnosti analýzy mraků přece nemohou selhat právě v této chvíli, která je pro brazilské volné létání naprosto výjimečná a kdy mají tři brazilští piloti jedinečnou příležitost překonat světový rekord. Teď je 14:30, máme téměř 300 kilometrů v kapse, méně než 150 kilometrů do rekordu a k dispozici ještě celé tři hodiny letu.