Austrálie je ostrov ekonomicky závislý na výměně dováženého zboží za suroviny a zemědělské produkty. A 90% zahraničního obchodu prochází a musí procházet našimi přístavy. Především díky tomuto strategickému významu přístavů si přístavní unie tady časem vymohly pro sebe úžasný kapitál a v přístavech bezmála absolutní řídicí a rozhodovací moc. Pro své dělníky v docích pak astronomické platy (4x vyšší než australský dělnický průměr) a absurdní výhody (jako např. 15 hodinový pracovní týden, 6 týdnů dovolené a nekonečnou řadu finančních a servisních výhod a úlev). Úspěšně pěstují psychózu strachu mezi freight companies a nepřímo tak i mezi běžnými Australany. Neb všichni do jednoho závisíme u nás na přístavech. Vedle permanentní hrozby stávek je vytvořen i poněkud "delikátnější" a pohříchu dobře fungující "vynucovací" systém, kde se např. "ztrácejí" konteinery "neposlušných" obchodních partnerů a příliš tvrdohlavých kapitánů lodí. Obchodovat s Austrálii znamená dnes nutnost být zadobře a dělit se o zisk s australskými Unions. Svého se domáhají hrozbou stávek a stávkami, hrozbou násilí a nasilím i toho nejhrubšího zrna.

    Manažeři jedné přístavní společnosti se tedy rozhodli. Po měsících bezvýchodného vyjednávání s neústupnými Unions vyhodili všech svých 1400 dělníků, kteří jinak všichni musí být povinně členy Unie a najali 400 nevycvičených non-union dělníků. Od prvních dnů dokázalo těchto 400 nevycvičených chlapů naložit a vyložit za pracovní den více konteinerů než jejich 1400 union "kolegů," vycvičených nejenom ovládat přístavní techniku, ale především uměle udržovat druhou nejnižší produktivitu práce na světě a sabotovat vykládku a nákladku. Ano, za přístavem Sydney ve světových námořních statistikách vykládky a nákladky je už jen jediny přístav - Beira v africkém Mozambiku. Od prvního dne naší "přístavní sametové revoluce" však unionisti všechny přístavy ze všech stran zablokovali a nic a nikdo se dovnitř ani ven pro posledních pár dnů nedostal.

    Společnost podala na Unii žalobu a Státní soud vzápětí, k mému velkému překvapení, označil blokádu za nelegální a vyzval Unii k okamžitému zpřístupnění přístavu. Unie vyzvala ke generální stávce a do prvních řad svých lidských barikád postavili vedle Labour předáků své malé děti. Ty pak začaly jakoby na povel hystericky brečet, když policisté, kteří měli zajistit v souladu se soudním rozhodnutím přístup do přístavu, vystoupili z autobusu a TV kamery se rozběhly. Policisté a policistky v nažehlených vycházkových uniformách přistoupili k barikádě se slovy: "Nezlobte se, prosím, nemohli byste poodstoupit trochu stranou, aby alespoň ta řada čekajících kamionů s ovocem mohla vjet do přístavu a aby kamiony s léky mohly být vyvezeny ven? Nám je to líto, že vás o to musíme požádat, ale proti očekávání každého poctivého a tvrdě pracujícího dělnického soudruha a proti těm nejzákladnějším zásadám ochrany lidských práv vy jste ten soud prohráli". Všichni naši policajti totiž taky jsou a musí být Unionisti. Poslušní Unionisti.

    Tohle se dělo před doky. V televizním shotu pak bylo možno na zprávách vidět přiotylého, lehce potetovaného a těžce přiožralého Unionistu, jak trhá svýma rukama s dlouhými pěstěnými nehty, nepoškozenými prací z policajta jeho uniformu. Policajt prchá a malé dítě, vystavené v první řadě barikády hystericky brečí. Po několikadenním napjatém vyčkávání to jeden z řidičů čekajících kamionů nevydržel a pokusil se svůj kamion propasírovat bariérou. Unionisti mu zdemolovali kamion i obličej a policajti ho nakonec odtamtud dostali do bezpečí vězeňské cely pro nebezpečné řízení auta a ohrožování zdraví spoluobčanů. Poté, co jsme mohli tohle vše vidět na TV, začali Labours v parlamentu útočit na brutalitu policie, podobnou metodám hitlerovských fašistů. Ne, nepokoušejte se hledat logiku. Některá dění zdají se být konáními nadpřirozena.

    Well, Unie se proti rozhodnutí soudu odvolala k nejvyššímu soudu - a vyhrála. Na barikádách otevřeli další basy piv a do rána zpívali Internacionálu. Přístavní společnost musela poděkovat oněm 400 lidem, kteří pro ni měsíc pracovali a přijmout zpět 1400 sabotérů, kteří to prohlásili za rozhodující vítěznou bitvu dělnické třídy s kapitalistickým tyranem. A jako zákusek zdemolovali ředitelovo auto, vymlátili okna na jeho baráku a po stěnách mu namalovali hákove kříže a rudé hvězdy. Mezitím první loď, naložená rukama těch 400 non-union chlapů, dojela do U.S., kde ji tamní Unionisti odmítli vyložit.

    Loď se musela vrátit zpět do Austrálie. Konteinery musely být vyloženy a znovu naloženy Union dělníky a teprve pak odeslány znovu do U.S. Proletáři všech zemí se spojili ...



    Terorismus přístavních Unií patří dnes k australské exotice stejně jako klokan. Všichni obchodníci to vědí a občas si na to zanadávají. A co Australani? Well, sleduju-li reakci australského publika na takové divadlo, často si říkám - je to snad nad lidské síly zamyslet se nad příčinami a důsledky?

    Poslední předpověď je, že přístavní společnost vyhlásí bankrot a do měsíce zavře všechny své přístavy a tím pádem i dveře do naší ostrovní země. Unie, jejíž členové za měsíc nebudou mít do čeho píchnout, podaly žalobu na jednotlivé policajty, kteří "bránili v realizaci občanských a osobních práv australských dělníků," žalobu na ředitele společnosti, na Ministra odborů (dokonce máme u nás Ministra odborů!) a na Prime ministra s obviněním, že konspirovali nelegálně proti dělníkům. Naše Liberal vláda bude nucena vyhlásit volby.

    Australský dolar v důsledku asijské krize spadl před půl rokem ze 70 na 65 US centů, což bylo ještě před měsícem považováno za historický pád. Dnes se v důsledku této stávky a politické nestability propadl na 62 centů. Když jsem se začal o Austrálii zajímat koncem 70. let, byl tehdy kurz našeho dolaru 2.2 USD. Od počátku 80. let byly u nás u koryta Labours, u moci Unions a dolar ztratil mnoho ze své hodnoty.

    Proč o tom všem píšu ?

    Asi proto, že jsem právě zkontroloval na webových stránkách kurz dolaru. Asi proto, že před třemi lety jsem před volbami zcela vážně uvažoval nad tím, že v případě, udrží-li se Labours u moci na další volební období, budu muset dát australské exotice sbohem. Asi proto, že politická ignorance a naivita Australanů je příliš nestravitelná. Asi proto, že Australani si zvykli žít na hroudě zlata, uranu, uhlí a všelikých minerálů a uvěřili sloganu Labour party, že Austrálie je "lucky country" (šťastná země). Že tedy nejenom nemusí nic vyrábět, ale že si nemusí připouštět ani starosti politické. Asi proto, že cítím potřebu varovat kohokoli, kdo by chtěl Austrálii přijmout, aniž by se ji podíval na zuby.

    Austrálie je exotický koutek světa. S exotickými a životu nebezpečnými pavouky a stejně exotickými a stejně životu nebezpečnými sociálními modely. Ztrácí sílu a vystavuje se nebezpečí, že zesláblá se nebude moci ubránit ne Unionistům, ale dravcům globálního bankovnictví.

    Při své poslední návstěvě u nás vyjádřil k mému překvapení váš prezident Havel nad naším sociálním a multikulturálním modelem velké uspokojení a víru, že bude moci australský model importovat do Česka.

    O multikulturalismu vám povím příště, budete-li chtít vědět, jak se nejlépe zbavit vlastní národní hrdosti a pýchy.

    Well guys, good luck !

    Vězte, že až budu listovat cestovním kalendářem některé z australských Travel Agencies namísto bankovními kurzy, připomene mi to něco pozitivní exotiky naší přepůvabné Austrálie, plné nečekaných překvapení. A rád se s vámi podělím i o tyto dojmy ...