Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.


Jihoamerický rekord - 398 km

Rafael Saladini

(Z angličtiny přeložil Standa Hlavinka)
 

    Ten den 15.10.2007 začal zvoněním budíku, který mě vytrhl ze spánku přesně v 5:30. Několik vteřin jsem uvažoval nad tím, že ho vypnu a zapomenu na to, že bych měl vstát a jít létat. Lenivost mě opustila až ve chvíli, kdy jsem otevřel okno a spatřil modrou oblohu.

    Po snídani jsme se já a Olympio setkali s naším pomocníkem Diocléciem, který po mnoha letech práce na závodech XCeara dobře věděl, že tento den by mohl být výjimečný a přibližně v 6:40 jsme opustili hotel. Nejsme zvyklí vstávat tak časně, a tak jsme celou cestu na start ospale zívali. Teprve první formace mraků na obloze nám rozproudila krev v žilách.

    Na rampu jsme dorazili v 7:10 a startovali co nejdřív. Vzpomínám, jak jsem řval na Dioclécia, že si udělám jenom tréninkový let do města Novas Russas, protože na dlouhý let nejsem dost dobře připravený. Ještě před startem mi proletěl hlavou celý seznam důležitých věcí, které si zasluhují pozornost. Především jsem měl v kapse jen 6 Realů (cca 50 Kč), baterie ve vysílačce nebyly úplně nabité a taky jsem s sebou neměl hadici na močení za letu. Ale v tu chvíli jsem se domníval, že se jedná jenom o první den, a tak jsem mávnul rukou nad těmito drobnými, organizačními nedostatky.

    Vítr o rychlosti 15 km/h byl překvapivý, protože oblast Quixadá je pověstná mnohem silnějšími větry, a tak jsme odlétali bez sebemenších problémů hned po dotočení výšky 1000 metrů. A boj o kilometry začal.

    Ráno byly podmínky zatraceně nejisté a k udržení ve vzduchu jsme během prvních hodin potřebovali spoustu trpělivosti a taky trochu štěstí. První minuty letu jsem byl na pochybách, protože nemám dostatek zkušeností s ranním létáním. A co víc, když už jsem některé dny letěl brzy ráno, byl se mnou Marcelo Prieto, jeden ze znalců létání v časných ranních hodinách.

    Náš první pokus o odlet se ukázal jako víc než správný. Druhý stoupák jsme nalétli brzy a znovu dotočili 1000 metrů. Skvělé! A mraky před námi. Zmocnil se mě naivně úlevný pocit. Ale během druhého přeskoku se navzdory mému předčasnému sebeuspokojení stalo to, čeho jsem se obával. Vyklesali jsem příliš nízko a Olympio přistál na 15. kilometru v horách Serro do Padre. Já jsem byl o 50 metrů výš a podařilo se mi udržet ve vzduchu jen díky tomu, že jsem zůstal zhruba 10 minut viset nad jedním z horských monolitů. Chaotické a turbulentní proudění mi ale nedovolilo zvednout se, jak jsem si přál. Měl jsem obavu, že se hned na začátku zbytečně dolámu na skále a to mě přimělo k zoufalému rozhodnutí. Otočil jsem o 90° vpravo ke skupině supů, kteří jen s obtížemi stoupali. Další vteřiny jsem se snažil jenom přežít, protože jsem měl výšku sotva 100 metrů a naděje na pokračování letu byla mizivá. Napadlo mě přistát u kamaráda a dát dnes ještě jeden pokus, ale pak jsem se rozhodl si věřit.

    Ještě než jsem se dostal k hejnu, narazil jsem na slabě rozvlněné proudění, které pulzovalo do půlmetříku. Rozhodl jsem se nepromarnit nic, co alespoň trochu stoupá a jenom doufal, že stoupání nezmizí. Můj instinkt mě nezklamal a po chvíli jsem zahlédl skupinku supů stoupat přímo za mnou. Tento maličký přeskok rozhodl o mém dnešním osudu. Můj král byl téměř v matové pozici s nepatrnou šancí na zvrat ve vývoji zápasu. Znovu jsem se propadl kriticky nízko, což mohlo snadno znamenat nechtěné přistání, ale naštěstí mě dvoumetr pod skupinou supů brzy zvedl znovu do základny. Super! Můj král je zase v bezpečí a mně se podařilo zformoval svoje obranné síly.

 Rafael Saladini

    Když jsem se díval na směr trasy svého letu, nemohl jsem uvěřit, jak dobré podmínky mě provázely až na 120. kilometr směrem na Monsenhor Tabosa. Stále bylo ještě časné dopoledne, základny ležely ve výšce sotva 1200 metrů a oblasti s nádherně modrou oblohou se zatím jevily jako rizikové. V 8:45 jsem měl sotva 300 metrů. To je výška, která v takto časných hodinách rozhoduje o osudu celého letu. Mnoho možností na přežití mi nezbývalo. Znovu jsem vsadil na svůj instinkt a vyrazil nad vegetaci zvanou "Jurema", která mě zachránila už v loňském roce. Instinkt mi opět velice pomohl a znovu jsem se zvedl do lepších podmínek.

    V té chvíli mě začalo zajímat, jaký to dává smysl. Létat v tak časných ranních hodinách se základnami v takto malých výškách mi přijde jako zahájit šachovou hru jenom s králem. Je to zkrátka souboj s časem. Čím víc času uplyne, tím víc figur vstupuje do hry, aby mi pomohly. A v tuto dobu už byly základny o 200 metrů výš, takže mi alespoň někdo pomáhal.

    Další část letu byla mnohem snadnější. Podmínky se zlepšily a dokonce jsem v úseku k Monsenhor Tabosa překonal svůj rychlostní rekord průměrem 45 km/h. Přilétl jsem k Tabosa Mountains kolem 9:45, což je ideální průměr na překonání hranice 430 kilometrů.

    To město se sice jmenuje Monsenhor Tabosa, ale já mu raději říkám peklo. Vítr tady výrazně zesiluje, což se může stát osudným pro neznalého, který se spolehne na to, že hradba hor bude fungovat jako odtrhová hrana. Minulý rok jsem tady zažil děsivé okamžiky, takže jsem teď nechtěl nic riskovat. Už 5 kilometrů před hradbou hor jsem se rozhodl nabrat co největší možnou výšku, abych mohl přeskočit přímo nad náhorní plošinu, kde už jsou podmínky bezpečnější. Po přeskoku nad plošinu Monsenhor Tabosa jsem se uklidnil, protože tohle pro mě vždycky představuje nejnebezpečnější fázi letu. Moje chyba. Plošinu jsem přeletěl rychle a brzy jsem byl zase v základně na posledním přeskoku nad drsným a členitým terénem vpravo od Tabosy. V tuto ranní dobu už sice byly základny ve výšce 1600 metrů, ale protože jsem se pohyboval nad náhorní plošinou, můj šachový král se znovu ocitl úplně osamocený.

 Barozáznam a trasa letu


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku