Naše zimy jsou poměrně dlouhé a každý kdo propadl létání ví, že ho v zimních měsících čeká buďto strádání, těžká melancholie při prohlížení fotek a vzpomínání na "ten" výlet nebo dlouhá cesta někam blíž k Jižnímu kříži. My - Luboš Závorka, Marcel Konečný a moje maličkost - jsme se rozhodli pro Austrálii.

    Každý výlet do země voňavých stoupáků začíná i končí únavnou dlouhou cestou, spojenou s nekonečnou aklimatizací, která nám první dny po našem příletu dokázala pěkně podrážet nohy. Mimochodem, zjistil jsem, že tato únava je přímo úměrná k výšce a váze majitele postavy, tedy čím větší člověk, tím více ho srazí na kolena. V tom jsem měl proti Marcelovi i Lubošovi obrovskou výhodu a proto jsem se chopil jediné povinnosti, která nás čekala. Byla to koupě auta. Bohužel to, které jsem vybral, nebylo zrovna z nejlevnějších, příliš "žralo" a automatická převodovka vydávala s neutuchající pravidelností zvuky ne nepodobné šelestu srdce stoletého kmeta. Ovšem barva se líbila všem a to rozhodlo. Za svůj kvalitní výběr jsem byl na 14 dní zproštěn řízení. A jen člověk, který někdy seděl za volantem vpravo, ví, jak krušné jsou první dny. Konec konců i přecházení přes ulici skýtalo svá rizika a kdyby Marcel dvakrát nezastavil mohutným řevem auto těsně u mých nohou, nevím, kdo by dnes psal tenhle článek.

    Prvních čtrnáct dnů jsme strávili na cestách po krásném australském pobřeží a bavili jsme se kitesurfingem. Pouze když vlny přesáhly únosnou hranici dvou metrů a cesta na širý Pacifik proti tamním "mackům" jen s dráčkem v ruce se stala neřešitelným problémem, jsme se věnovali klasickému surfingu. Ve skutečnosti to však byly jen pokusy a nikdo z nás se na prkno ani nepostavil. Udělali jsme tedy drobný ústupek a jezdili jsme jen tak, bez prkna - body surfing.



    Přijeli jsme 13.1. do Brightu, což je jeden z mála australských terénů, kde se létá v horách. Tedy spíše v kopcích, připomínajících extrémně zalesněné Beskydy. Devatenáctého začínal Bright Open, závod, kterého jsme měli v plánu se zúčastnit. Byl tedy nejvyšší čas trochu si protáhnout zimou ztuhlá křídla. Počasí nám ale moc nepřálo. Základny se v průměru pohybovaly spíše pod dva tisíce a většinou kolem 1400m n.m. Byla slabá inverze, která nám několikrát dokázala připravit horké chvilky. Jednou při tréninkovém cílovém přeletu na 100km jsme míjeli stolovou horu Mont Bafalo, na níž ten den letěli jednu se svých disciplín rogalisté stejným směrem jako my. Já měl štěstí a zvedl jsem se pod základny a zkoušel se jim alespoň chvilku vyrovnat. Marně. Během hodiny mě minuli poslední opozdilci a já zůstal sám proti silnému větru. Snažil jsem se neklesnout pod 1400m a to se mi docela dařilo. Po šesti hodinách letu jsem přistál v plánovaném cíli. Marcel tolik štěstí neměl a celou dobu svého letu se nedostal nad 1500m. Z mého pohledu se zdálo, že se dvě hodiny snaží o přistání. Po více než sedmihodinovém letu, zcela vyčerpán, přistál ale také v cíli.

    Nadále už Marcel létal bez rukavic (jednou dokonce i bosky) se slovy: "Ve výškách, kde létám já, je výrazně tepleji". Při letu kolem Mt. Bafalo, které je do vzdáleností několika kilometrů obehnáno nekonečnými souvislými lesy eukalyptových stromů, jsme si všimli, že stoupáky, jež vznikají na nasvícených stranách lesů, výrazně voní.

    Vůni eukalyptu cítíte dřív, než stoupák najdete. Krása, stačí si přivonět a "šup do něj ..."




    Počasí se ale spíše kazilo a čím blíž byl začátek závodu, tím méně se létalo. Samotný závod se moc nevydařil - z plánovaných 7 kol se díky počasí odletěly jen tři krátké disciplíny. Nejlépe a bezchybně si vedl Juro Kleja, který zaslouženě vyhrál, 13. místo patřilo Mišo Orolinovi, já byl 15. a Marcel 30. Za čtrnáct dní v Brightu jsme létali tak málo, že první deprese na sebe nenechaly dlouho čekat a čím míň se létalo, tím hlubší byly. A tak nastal i čas počtů, kolik že to stojí naše letová hodina? Zjistili jsme, že za stejnou cenu lze pořídit "hodinku na E55".

    Neztráceli jsme ale naději a doufali, že Murphyho zákony fungují a po skončení závodů se dostaví to nejlepší počasí. A tak jsme zůstali a čekali. Fungovaly! Měli jsme štěstí a opravdu se alespoň na chvíli prosadil výběžek vyššího tlaku a my měli šanci si pár dní zalétat. Všichni tři jsme si zlepšili své osobní rekordy, my s Marcelem jen ve výdrži, oba shodně 7h 45 min a Luboš si ulétnul svůj první krásný šedesátikilometrový přelet.

    Je druhého a mi přijíždíme do Manilly. Uvítalo nás nepříliš valné počasí, ale už jsme si pomalu zvykli. Na místní poměry slabá stoupání do 5m/s, základny opět jen okolo 2000m n.m. Ovšem dobrá organizace, účast spousty kvalitních pilotů, šest letových dnů a stokilometrové disciplíny, to vše přispělo k výborné atmosféře celých závodů letošního mistrovství Austrálie.



    Já jsem skončil na 12. místě a nebýt jednoho smolného kola, kdy jsem to "utavil" na šestém kilometru a také uznaného protestu na Michala Orolina za vlétnutí do mraků, myslím, že jsme se mohli projít i po stupíncích vítězů. Konečné pořadí Juro Kleja 15., Michal Orolin 23., Marcel Konečný 54. Soutěžilo se i v týmech, ale koeficienty bodového zvýhodnění byly proti nám, neměli jsme žádného pilota veterána ani pilotku a padák starší 5 let. To vše nás "šouplo" na ocas výsledkové listiny družstev a jediné, co se na ní vyjímalo, byl nostalgický název našeho týmu "ČSSR". Podrobnější informace o průběhu obou závodů můžete najít v článcích s názvy Australian Bright Open 2001 a také Australian Paragliding Open 2001.

    Závěrem bych rád poděkoval firmě Hi-tec, která mi na výlet do země voňavých stoupáků přispěla.