Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  1  2  3  4  5  6  7  8  9
 

Perú
    V Heaquillos u peruánských hranic dotankujeme do plna. Loprais do zápisníku zapisuje stav tachometru 37214. Celní a pasové řízení je díky válce zdlouhavější. Konečně malý klučina za pomoci kusu provázku zvedá závoru a oba vozy s CZ na kapotě přejíždějí most přes hraniční říčku s absurdním nápisem: "Hranice dvou bratrských zemí." V první vesnici směňujeme nezbytnou hotovost v poměru 1 USD za 2,17 Pesos. Perú, země pouští, hor a džunglí, kolébka nejstarších a nejrozvinutějších kultur na americkém kontinentě. Peruánci rádi prohlašují, že jsou tři Perú, první - kypící pobřeží, přes půl druhého tisíce kilometrů měst, obchodních center a písečných pláží, druhé - země hor s vrcholy, které soupeří s Himalájem, zde se dodnes dochovaly tradice Inků a jejich dějiny a nakonec džungle, amazonská selva s kmeny divokých Indiánů.

    V Evropě se však více než o přírodě či historických památkách hovoří o Sendero luminoso, Světlé stezce. Kořeny názvu vycházejí ze spisů marxistického filosofa José Carlose Mariáteguiho. Roku 1980 převzal vedení peruánské skupiny ultralevicových partyzánů Abimael Guzmán Raynoso, řečený Rudé slunce či Presidente Gonzalo a brzy nato sám sebe pomazal za "čtvrtý meč světové revoluce". Za své předchůdce považuje pouze Marxe, Lenina a Mao Ce Tunga. Všechny ostatní revolucionáře pohrdavě zavrhuje jako šarlatány, odmítá dokonce i sovětské nástupce Lenina a kubánského Castra. Pamatuji si živě na protesty novinářů a veřejnosti, když televizním zpravodajstvím prolétl krátký šot, ve kterém policie transportovala Guzmána jako lapené zvíře v malé kleci do vězení na námořní základně v Callao. Rozčílení diváci se dožadovali humánního zacházení se zajatcem. Ovšem na druhé straně - na hrubý pytel hrubá záplata.

    V roce 1992 rozpustil president japonského původu Alberto Fujimori zkorumpovaný parlament a vyhlásil Světlé stezce svatou válku. Boj pokračuje i po Guzmánově uvěznění se stejnou urputností, partyzáni vypalují vesnice, útočí na turisty i vládní instituce. Světlá stezka nemá valný zájem na zlepšení situace v Peru. Vraždí dokonce i neextrémní vůdce levice, kteří se pokoušejí pomáhat nemajetným, neboť podle jejich filozofie otupují revoluční hrot mas.

    Sendero luminoso je velmi bohatou organizací, financovanou ze značné části z vývozu koky do Kolumbie, kde se ze surového listí vyrábí kokain a jeho deriváty. Z takto získaných peněz se nakupují zbraně, financuje výcvik partyzánů a pomoc rodinám, které mají své muže ve vězení či v řadách bojových oddílů.

    Noc jsme strávili v opuštěném kempu nedaleko Tumbez. Teploměr ukazoval třicet stupňů, k poledni se vyšplhal k padesátce. Od těchto míst až po Santiago de Chile se po několik tisíc kilometrů táhne jedna z největších pouští světa. Jaké však bylo překvapení, když jsem se rozběhl do hučícího příboje Pacifiku! Teplota je snad těsně nad bodem mrazu, jak je to proboha možné?! Vlny mi strhly jednu z ploutví a tak se dávám na ústup zpět do tepla písečných dun. Loprais objevil obrovský želví krunýř, a tak si jej jako malí kluci střídavě nasazujeme na záda. Celý boží den se sluním na písku. Válka a blízkost problematické státní hranice je snad cítit jen z několika vojenských lodí, hlídkujících nedaleko břehu. Večer si z dlouhé chvíle vyprávíme příběhy a odháníme dotěrné bodavé mušky.

    Dávám k dobru cestovatelskou bajku: Jednou se na svět dostaly dvě tasemnice. "Maminko, co je to modré veliké před námi?" ptá se ta menší. "To je moře, maličká," odpoví jí maminka. "A co je to kulaté, žluté a teplé tam nahoře?" "To je Slunce miláčku." "Maminko, to je ale krásný svět, proč jen my musíme zrovna žít v takové prdeli?" "Protože je to naše milovaná vlast."

    Cesta po známé Panamerické dálnici v Peru je utrpením pro cestující i vozy. Tlustá červená čára na mapě je ve skutečnosti dominem cárů asfaltu a betonu, plném jam jako po bombardování. Pro nákladní auta a džípy je v každém případě výhodnější jet ve vyjetých kolejích v poušti souběžně se silnicí. V noci působí řidiči kličkující mezi výmoly dojmem opilců a dost možná jimi i jsou.

    V Punta Pariňas jsme se zastavili k vykoupání v ledovém oceánu. Jeníkové zalezli do stínu skalní jeskyňky, aby chránili své do růžovofialova spálené zadky. Loprais s křikem, který mu měl pomoci překonat chlad, vbíhá do vln a obratem se stejným křikem vybíhá ven. Mává rukama směrem k moři a my se smějeme jeho zbabělosti. Ovšem omyl. Nejde o strach ze studené vody, nýbrž o nečekané mořské návštěvníky. V příboji se prohání několik lachtanů, tady, blízko rovníku a na poušti by je nikdo z nás nečekal. Vyškrábal jsem se s padákem na stometrovou písečnou dunu, abych si trochu zalítal, než budeme pokračovat ve smažení v té rozpálené konzervě na kolech. Loprais se zajímá, jestli je obtížné padák ovládat. Dostane se mu poučení, že učený z nebe nespadl. A pokud ano, pak se zabil.

    Sjíždím dlouhými serpentinami mezi svítící body rozlehlého města. Tachometr ukazuje 5663 km cesty. Lima - dřívější královské místodržitelství, symbol moci, bohatství, elegance a vzdělanosti. Sídlí zde nejstarší univerzita na kontinentě San Marcos, založená již v roce 1551. Město mělo první železnici a tiskárnu v Jižní Americe. Dnes zde žije téměř deset miliónů obyvatel, tedy více než třetina populace. Velkolepá architektura úzce sousedí se špínou a bídou. Několik kilometrů od centra žije elita země ve vilách, chráněných elektrickým proudem.

    Večerní město ozařují neonové reklamy. Po druhé straně ulice proudí mladí lidé z diskotéky. Znenadání se dva podnapilí mladíci pustí do rvačky. Z temnoty se vynořují tři policisté, mladíci se dávají na útěk a za nimi celý dav lačnící po podívané. Policisté tasí kolty a střílejí pro výstrahu do vzduchu. Mladíci se zastavují, jsou zadrženi a předvedeni na stanici. Před domem se ozývají ojedinělé hlasy: "Pitomci, fašisti! Policejní stát!" Ze dveří vychází ramenatý, pečlivě ostříhaný a dobře živený civilista se silnou šíjí - typické znaky tajného v kterékoliv části zeměkoule. "Vypadněte," zařve. "Tady nemáte co pohledávat!" Dav na něj jenom němě zírá. "Táhněte domů! Neslyšeli jste, co jsem vám řekl?" Schází o dva schody níže. Dav couvne o dva kroky, ale nerozchází se. Muž váhá. Ví, že jeho moc pramení ze strachu z policie. Je dost velký, aby dav mlčel, ale není už tak velký, aby uposlechl jeho rozkazu. "Jděte!" Jeho hlas zní méně rozhodně, obrací se a mizí v domě. Dav se pomalu rozplyne.

    Druhý den obcházíme pamětihodnosti města od katedrály po prezidentský palác. Průvodcem je drobný muž s krátkými pahýly místo rukou. Je to chodící encyklopedie dějin Peru, navíc má dar poutavě vyprávět. Večer se cítím utahaný jako kotě. Z posledních sil vyperu pár věcí na cestu a padnu do postele.


 Peru - Lima

    Na konci dvacátých let začala v Perú fungovat pravidelná letecká doprava. Piloti zahlédli na poušti mezi Ica a Nazcou množství geometrických přímek, vyobrazení ptáků, opic a hmyzu. Jsme pět set kilometrů jižně od Limy, tachometr ukazuje 39049 km. Autem cloumá silný pouštní vítr a na ulepené tělo se lepí jemný prach z ventilátoru. K prohlídce nazkánských kreseb je potřeba nadhled, jinak jsou vidět jen zdánlivě nesmyslné skupiny křivek a čar. Kresby vznikaly v poměrně dlouhém období mezi lety 400 před a 540 po Kristu. Jejich tvůrci toho po sobě zanechali velice málo. Kresby jsou do pouště vyryty tak, že se odstranila svrchní vrstva, která odhalila světlejší podloží. Obrazce přetrvaly po staletí zejména díky minimálním dešťovým srážkám. Přímky jsou dlouhé až osm kilometrů. Je zde 18 ptačích figur 10 až 170 metrů velikých. Smysl tohoto divu není dodnes vysvětlen, co vědec, to teorie. V den zimního slunovratu zapadá slunce přesně na konci jedné čáry. To však samo o sobě nenasvědčuje astronomické orientaci komplexu. Pokud měly kresby náboženský charakter, byly spíše určeny bohům, čímž by se vysvětlovala skutečnost, že jsou viditelné pouze ze vzduchu. Zajímavá je teorie jakéhosi strašáku, který měl zabránit příchodu čehosi z nebe. Erich von Daniken se zase přiklání ke smyslu mimozemskému. Kresby v poušti měly sloužit jako orientační body a přistávací dráhy mimozemšťanů. Jak ale složité obrazce tvořili před staletími bez létajících aparátů? I s tím si dva nadšenci poradili a postavili horkovzdušný balón z materiálů a za pomoci technologií známých v době vzniku obrazců.

 Peru - Nazca

    Méně navštěvovaný je rozsáhlý komplex staveb z nepálených cihel Chanchan a nedaleké pyramidy Slunce a Měsíce. Tisíce let před příchodem Inků bylo peruánské pobřeží obydleno vyspělými civilizacemi, které byly údajně schopné provádět i složité operace lebky. Jejich lodě pravděpodobně dorazily až do Číny. Invazi militantních Inků však nepřežily. Dnes to, co z jejich civilizace zbylo, skrývá poušť.

 Peru - Chanchan

    V Arequipě zhltne Nissan 65 litrů nafty, tachometr ukazuje 39629. Ubytovali jsme se v tichém hotýlku na náměstí. Už mám toho kodrcání plné zuby, člověka to utahá tak, že ani nemá zájem cokoliv poznávat a jen jede a jede. Nazítří nám letí letadlo přes Puno do Cuzca. Původně jsme chtěli jet autem, ale silnice směrem od Limy jsou obsazené Světlou stezkou a od Arequipy rozvodněné řeky strhly mosty a brod je nemožný. Při letu přes Andy cloumá starým Boeingem turbulence. To ještě netuším, že tohle letadlo za rok uvidím v televizi rozsypané po svahu vulkánu Chachani.

    Po příletu do Cuzca, ležícího v nadmořské výšce tří kilometrů v amazonské části And, dostává každý pasažér hrnek kokového čaje a několik lístků koky. To aby s ním ta výška hned nesekla. Od této chvíle se setkáváme s kokou snad na každém kroku. Jemně zelený čaj výborné chuti se podává všude a žvýkání listů mi usnadňuje aklimatizaci. Indiáni, žvýkající listy po celý život, z nich mají zuby v příšerném stavu. Dlouho jsem se domníval, že jde o velmi staré lidi, ale byl jsem ujištěn, že průměrný věk, kterého se dožívají Indiáni v andských zemích, nepřekračuje 45 let, a tak i já už nejsem podle místních měřítek žádný jura. Naopak děti se podle evropských měřítek rodí už dětem, často desíti či jedenáctiletým matkám.

 Peru - Cuzco

    Říše Inků, jejíž zbytky jsme přiletěli obdivovat, zabírala značnou část And. Hlavními středisky byla města Cuzco a Machu Picchu. V době svého největšího rozkvětu vládli území od dnešního Ekvádoru po Chile. Prakticky všechny stavby v Cuzcu jsou postaveny na zbytcích inckých staveb.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku